Autor: Tomáš Bojda
Trezorové monodrama Výběrčí natočil režisér Jiří Horčička v roce 1966 v dramaturgii Karla Tachovského. Nadčasová hra (Vltava ji znovu uvedla 26. února) neztratila ani po více než padesáti letech nic ze svých uměleckých kvalit a bytostné naléhavosti. Koncentrace témat, nevyřčených vykřičníků i otazníků stále zasahuje přímočarostí, kterou Horčička vetknul do nahrávky s Rudolfem Hrušínským v titulní roli.
Už byly popsány stohy archů o tom, nakolik dramaturgie šedesátých let (nejen rozhlasová, ale i divadelní, filmová či literární) vybočila ze zaběhlých kolejí ideologických dogmat předchozí dekády, nakolik ovlivnila další vývoj a v čem její postupy obohatily budoucí inscenační praxi. V Horčičkově režii jen v tomto období vznikla řada inscenací, jež dnes řadíme do zlatého fondu původní rozhlasové hry (za všechny alespoň dvě symptomatické: Bylo to na váš účet, Linka důvěry). Výběrčí je v ohlášení anoncován jako groteska. Horčička žánrovou polohu Uhdeho hry umocnil obsazením Rudolfa Hrušínského, který v monologu postavy dokázal ztělesnit absurditu doby, modelové zlo i karikaturní, prostoduché buranství.
Rudolf Hrušínský
Typicky uhdeovská frazeologie řeči vyznívá v Hrušínského podání komicky i hrůzně. Jaký vlastně je Výběrčí? Trochu primitiv, trochu mluvka, trochu nebezpečný úředník, ale zároveň i poučený zaměstnanec, který o své profesi uvažuje a zná její možnosti. Možná až příliš dobře. Sebeopojné Výběrčího rozpravy Hrušínský akcentuje v pevné dikci a civilní rytmice nejednotných větných přízvuků. Přesně artikuluje, přehnaně však přitom zdůrazňuje některá slova a obraty, do nichž koncentruje někdy dvojsmyslné, někdy směšné teze. Civilistní herecký výraz bylo Hrušínskému vlastní, herec tento přístup od šedesátých let výrazně prosadil zejména ve filmu. Metoda plastické živočišnosti však u Hrušínského nejvíce rezonuje v přenosu tohoto hereckého pojetí k stylizované karikatuře, která se často oddává patosu rozšafné mluvy, zbytečných artikulačních ornamentů, jež charakterizují také Výběrčího. Postavu můžeme vnímat jako moderního ďábla, novodobého Mefista, který narušuje soukromí náhodným obětem, neustále ovlivňuje náš každodenní život. Hrušínský dokáže okamžitými modulačními přechody zachycovat hravou výřečnost i potlačovanou manipulativnost postavy, aby v prosté formulaci shrnul životní lopotu do lapidárního odhalení: „Člověk stráví půl života vedle práskačky a nic neví. Kdo takhle smejšlí, je práskač.“
Milan Uhde
Demagogie a manipulace, ohebná přizpůsobivost, institucionální byrokracie, nesmyslné předpisy na cokoli, odcizení, řečová klišé a bezohledné zlo. Tato a ještě další a další výstražná témata prosakují z Uhdeho hříčky, která ve zdánlivě prostém hávu naznačuje hlubší interpretační obrysy. Z dnešního pohledu se zdá skoro zarážející, kolik tušeného se objevuje v nedlouhém dílku autora, jenž se o pár let později zařadil na index umlčených spisovatelů po bok Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka nebo Ivana Klímy.
Je doba výběrčích už za námi? Osobně mám pocit, že se nám to jimi občas přímo hemží.