Autor: Tomáš Bojda
Stoleté výročí úmrtí zakladatele moderní poezie Guillauma Apollinaira připomněla 9. listopadu Vltava reprízou povídky Pražský chodec. Vstupní text sbírky Kacíř a spol. z francouzštiny přeložil Jan Binder, režisérem byl v roce 1994 Petr Adler.
Symbolická pocta velkému básníkovi je současně neobvyklou tematizací Prahy a jejího genia loci. Příběh vypráví o fiktivním pražském setkání spisovatele s Isaacem Lakedemem, Věčným židem nebo také Ahasverem. Povídka zaujímá nevšední stylizací postav, neustálým pohráváním si s přenesenými významy a prolínáním nadčasových filozofických rovin s okamžitým požitkářstvím. Nízké radosti versus strach a pochyby, čistota versus hřích. Boris Rösner naznačuje ústy jednajících postav leccos o pochybné morálce a vnitřní zkaženosti, leccos také o lidských slabostech. „Už devatenáct věků pozoruji lidstvo a je to nesmírně zábavné. Můj hřích, pane, byl vrozený talent a už dávno se z něho nekaji.“ V Rösnerově provedení vnímáme obsah replik zvláště intenzivně. Jeho nezaměnitelný sonorní témbr postavám vkládá živočišné emoce, stejně tak ovšem přispívá k atmosférickým deskripcím pražských zákoutí a dílčích historických událostí. Jako jediný interpret na malé ploše plynule přechází z ich-formy k vypravěči, vzápětí se ocitá na obou stranách dialogu postav.
Boris Rösner
Povídka ilustruje Apollinairův pobyt v Praze roku 1902. Připomíná tehdejší jubileum nedožitého století Victora Huga, v jehož souvislosti akcentuje mimo jiné pozoruhodné dobové reálie staré Prahy: „Mohl jsem se přesvědčit, že city, které Češi při této příležitosti dávali najevo, nebyly předstírané. Krásné plakáty vylepené po zdech ohlašovaly překlady románů Victora Huga do češtiny. Výkladní skříně knihkupectví připomínaly výstavu básníkových spisů…“
Apollinairovo dílo bývá označováno jako nespoutaná oslava nekonečných možností člověka, pocta hédonství, často pokleslých radovánek, ale také umělecké svobody. Prolínání žánrových poloh jistě souvisí s dynamikou a nekonvenční anarchií, které Apollinaire praktikoval v životě i umělecké tvorbě. Dnes na jeho dílo nazíráme jako na průsečík kubismu a futurismu. Za svého života se přátelil Pablem Picassem, André Bretonem či Jeanem Cocteuaem. Rytmizace Apollinairových básnických textů vychází z narušování klasické formy veršované poezie, přiklání se ke sledu volných asociací, ale také současnému akcentování několika významových perspektiv.
Guillaume Apollinaire
Hledající a výrazově vrstevnatý básník vkládá svému Isaacu Lakedemovi mnohé z otázek, jimiž se ve skutečnosti zabýval sám. Boris Rösner také postavu věčného tuláka čekajícího na Poslední soud neakcentuje jako éterickou bytost, v jeho interpretaci odhalujeme spíše mefistofelské konotace směřující k pokušení. Lyrizující poetika Prahy sehrává v konturách naznačeného fiktivního setkání poněkud netradiční úlohu, když je pomyslným svědkem rozhovorů mezi Věčným židem a jedním z vůdců francouzské avantgardy.