Andrea Hanáčková
Dramaturgyně vltavské řady Radiodokumentu Eva Nachmilnerová prokázala dobrý profesní instinkt, když už na jaře 2014 oslovila mladého švédského dokumentaristu Hugo Lavetta s prosbou o poskytnutí autorských práv a možnost uvést v Čechách jeho zajímavý příběh o jedné záhadné vraždě. Dokument s názvem Smrt u jezera poté na podzim vyhrál prestižní evropskou rozhlasovou cenu v Berlíně (Prix Europa) a 18. března ho uvedl Český rozhlas Vltava.
Možná u takového jezera se celá detektivka odehrává
I tentokrát zvolila E. Nachmilnerová postup blízký simultánnímu tlumočení, který co nejméně zasahuje do atmosféry a originálního sound designu původního dokumentu. Slyšíme tedy celou švédskou verzi a do ní herecky velmi pokorně interpretovaný překlad. Emotivní výpověď šedesátníka Ingmara, který byl nespravedlivě a velmi necitlivě obviněn z vraždy milované manželky, obsahuje v originálu momenty plačtivosti, zámlk, hledání slov. Jeho český „tlumočník“ Luděk Munzar vystihuje tuto postavu spíše tempem řeči a plným vnitřním uchopením obsahu sdělení, než snahou připodobnit českému posluchači přítomnou emoci. Lavettův dokument je ukázkou precizní výstavby výsostně rozhlasového útvaru, který jednoduchými prostředky dosahuje maximálního účinu. Záhadná vražda ubodáním, udušením a masivním krvácením z četných hlubokých ran je objasňována zvolna a překvapivá závěrečná pointa je natolik bizarní, že zajistí spokojenost všech dychtivých detektivkářů. Ženu zabil los, byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a měla s sebou rozjívené štěně, které zřejmě obrovské zvíře vyprovokoval k agresi. Dokument je úsporný nejen v naraci, ale také ve zvuku, který sugestivně dotváří nejprve atmosféru poklidného života na venkovské farmě, následně napětí i znejistění posluchačů. Zásadní role je ale vymezena mluvenému slovu v lineárním sledu přesně dávkovaných informací, které posluchače neomylně vedou příběhem.
Autor vítězného pořadu Hugo Lavett
Navzdory všemu výše napsanému a nezpochybnitelné kvalitě švédského dokumentu však stojí za to položit si otázku, proč tato historka okresního formátu získala tak velké sympatie mezinárodní poroty rozhlasové soutěže? Když se budeme snažit najít společenské přesahy ve vyprávěné kriminální story, dojdeme maximálně ke zjištění, že policie v jedné evropské demokratické zemi v konkrétní kauze závažně pochybila, a že je nutné občas uvěřit i zcela bizarní pravdě. Jsou to opravdu sdělení, která dokumentaristická Evropa vysílá do světa jako zprávu o stavu kontinentu?
V roce 2013 jsem v Berlíně slyšela zvukově zcela puristickou výpověď třicetileté Turkyně, která se kvůli účasti na jedné ze studentských demonstrací octla jako politická vězenkyně na deset let v nejtvrdším žaláři, kde byla velmi krutě mučena, znásilňována, bez soudu a možnosti kontaktu s rodinou. V té době už přicházely zprávy o šíleném mučení malých dětí v Sýrii a já jsem měla pocit, že dalších několik let budou rozhlasovým dokumentárním soutěžím dominovat zprávy z těchto oblastí světa, kde se v relativní blízkosti Evropy brutálním způsobem překračují lidská práva nevinných obětí fanatických válek. Hluboký dojem na mne ve stejném roce udělal i investigativní dokument BBC o nucených sterilizacích žen v Azerbajdžánu. Tehdy ovšem vyhrál soutěž svěží feature o love story z 2. světové války (Message in the Bottle).
Často myslím na jeden starší případ. V roce 2007 představila v Kodani ruská autorka Jelena Uporova v krátkém auditivním dokumentu svou vizi Ruska jako nesvobodné země, v níž alarmujícím způsobem znovu narůstají zdi nejen mezi výkonnou mocí a běžnými Rusy, ale i mezi ruskými občany navzájem. V Rusku ho tehdy odmítly vysílat všechny oficiální stanice, autorka uspěla až v nezávislé gubernii u mongolských hranic. Nedůvěra, dezinformace, rozklížení společnosti, odstraňování kritiků režimu – Jelena už tehdy přesně popsala to, o čem nyní dostáváme dennodenní palčivé zpravodajství. Jsme vrstevnice, její zkušenosti jsem velmi dobře rozuměla a feature jsme odvysílali s obsáhlým komentářem celý na vlnách Českého rozhlasu Vltava. Žádnou cenu nezískal, nad narůstající ruskou hrozbou všichni bezradně pokývali hlavou.
Opravdu věřím, že i rozhlasový dokument dokáže hloubkovou reflexí aktuálního dění ovlivnit názor společnosti na to, co je skutečně důležité. Přála bych si, aby nejprestižnější evropské rozhlasové ceny preferovaly nejen profesní kvalitu rozhlasového řemesla, ale také reálné, byť ještě ne zcela zjevné hrozby, na něž možná už brzy bude muset celý kontinent reagovat. V roce 2012 se to podařilo při ocenění dokumentu Franzisky Dorau o neetičnosti evropské paliativní péče (Life´s Holiday – über die Pflege europäische Demenzkranker in Thailand). Od té doby se – soudíc podle oceněných dokumentů, vezeme spíše na vlně zábavy a příjemného vzrušení z detektivky. Otázka je, zda si to můžeme dovolit.
Pořad švédského rozhlasu s překvapivou pointou si můžete poslechnout tady.