Autor: Eva Floriánová
Text vznikl jako výstupní práce ze Semináře analýzy rozhlasu, který se vyučoval v letním semestru na Katedře divadelních a filmových studií, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Autorka je studentkou 1. ročníku oboru Televizní a rozhlasová studia – Filmová studia.
Ve své závěrečné práci se budu věnovat rozhlasové inscenaci Bylo to na váš účet od režiséra Jiřího Horčičky z roku 1964. Tato inscenace je dodnes považována za vrcholné dílo českého rozhlasu a já se v této krátké souhrnné analýze pokusím poukázat na to, proč tomu tak je.
Rozhlasovou hru Bylo to na váš účet napsal český poválečný spisovatel Ludvík Aškenazy roku 1964. Dílo je inspirováno spisovatelovou povídkou Vajíčko. V tomtéž roce se jí ujal režisér nastupující rozhlasové generace Jiří Horčička. Ten s pomocí dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové i za přispění samotného spisovatele převedl text v mluvené slovo. Dvoustránková povídka se tak stala dramatickým dílem s rozhlasovou stopáží šedesát minut. Natáčení ve Studiu 6 probíhalo mezi 18. a 27. květnem 1964, hra byla tedy na světě za pouhých deset dní. Bylo to na váš účet se dočkalo premiéry 16. dubna téhož roku.
Téma jako dělané pro intimnější rozhlasový projev je telefonický rozhovor řadového úředníka Jaroslava Pokštefla, který právě slaví čtyřicáté narozeniny, a který v kocovině mluví se svým sedmnáctiletým Já. O všech událostech, jež se zapsaly do života hlavní postavy se tedy dozvídáme pomocí dialogu. Jedná se o retrospektivní sen, přičemž na povrch vyplouvají zapomenuté události z let válečných, jež jsou velmi bolestné pro celou tuto generaci.
Celý rozhovor mezi panem Pokšteflem a jeho alter egem doplňují vzpomínky na útržky rozhovorů zprostředkované právě Jaroslavovým sedmnáctiletým Já, jež je oslovováno jako Jarýnek. Jeho schopností je přehrávat již odehrané telefonické rozhovory, pokud si to pan Pokštefl přeje. Zároveň umožní svému staršímu Já rozhovor s Haničkou, jeho dávnou láskou. Ten je ale zcela důsledkem imaginace pana Pokštefla. Společně si pak připomínají například poživačnou tetu Annu, milovaného pana Kohoutka nebo třeba maminku, na niž postupně mění časem zavedený názor. Pan Pokštefl se pomocí svého mladšího Já dozvídá o osudech lidí, které si již dávno skoro nepamatuje.
Název inscenace Bylo to na váš účet souvisí s poslední větou inscenace, kdy telefonní operátorka oznámí zdrcenému Jaroslavu Pokšteflovi, že celý hovor s jeho mladším Já byl, mluvíme-li o finanční stránce „na jeho účet“.
Režisér Horčička vsadil při obsazování na své prověřené herecké kolegy. Pro hlavní roli pana Pokštefla zvolil Karla Högera, s nímž spolupracoval od poloviny padesátých let velmi často (Klapzubova jedenáctka, Válka s mloky nebo Sedm svědků). Jeho společníkem – mladším Já – se stal hlas Vladimíra Brabce, v té době rovněž člena Národního divadla. Jaroslava Adamová je ujala role tety Anny, zatímco Jana Drbohlavová ztvárnila roli židovky Haničky. Mamince Jaroslava Pokštefla propůjčila hlas Marie Vášová. Valtr Taub se představil v roli pana Kohoutka. Kromě jmenovaných slyšíme také Rudolfa Hrušínského v roli rozporuplného důstojníka gestapa Willyho. V rolích, jež zahrnovaly i fráze v cizích jazycích se vystřídaly Jindra Holmanová a Věra Labská jako telefonistky.
V inscenaci dochází za vedení zkušeného režiséra Horčičky k velmi propracovanému střídání reality a fantazie. Kvůli nepřítomnosti hudby jsou předěly mezi reálnem a nereálném téměř neznatelné. Dramaturgicky důmyslně rozložené repliky proložené minimem zvuků z okolí vytváří spletitou síť vztahů, v níž se posluchač musí s pomocí vlastní představivosti zorientovat, aby pochopil celý příběh.
V mnoha ohledech nejdůležitější vlastností Jiřího Horčičky se stala otevřenost a snaha, se kterou spolupracoval a komunikoval s herci. V inscenaci Bylo to na váš účet se rozhodl otevřít cestu tzv. civilnímu herectví, jež se projevovalo hlavně způsobem, jakým herci dávali najevo emoce. Ty byly totiž ve vypjatých situacích ukazovány jen velmi nenápadně, zatímco v pozadí bylo přímo hmatatelné obrovské vnitřní napětí postav, které se projevovalo například přidušeným přerušováním vět. A to především v případě Karla Högera a Jaroslavy Adamové. Nejen díky Horčičkovi v pozdějších letech civilní herectví v rozhlase převládlo.
Režisér Jiří Horčička
Horčičkův autorský rukopis odhalujeme ve chvíli, kdy inscenaci komparujeme s dalšími interpretacemi textu od jiných režisérů. Například v inscenaci slovenského režiséra Ivana Terena z roku 1966 nejsou rozpracovány ani vzájemné vztahy postav, ani vývoj hlavní postavy jako takové. Specifickým prvkem se pro Horčičku staly také refrény, jež se projevují v opakování vět o „kočičce“ nebo o „plačícím dítěti“.
Ne bezdůvodně bývá inscenace považována za „koncert hlasů“. V díle je totiž zásadně potlačena hudebně-zvuková složka, hudba dokonce není obsažena vůbec. Výjimku tvoří scéna, kdy je hudba diegetická – jedná se o maminčinu hru na piano. Zvuková aparatura dále doplňuje pouze zvuk telefonu. Veškerá pozornost se soustředí na hlasové projevy herců. Ti jsou nositeli jak veškerého textu, tak i důležitého a těžko rozpoznatelného kontextu.
Karel Höger bývá označován za hereckého vypravěče, což znamená, že se neuchyluje k pouhému čtení textu, naopak v každém slově projevuje emoci, hraje hlasem. V inscenaci Bylo to na váš účet je ve srovnání s ostatními herci hlasově dominantní. Höger, jako herec známý precizní výslovností a znamenitým témbrováním, při práci vždy kladl důraz na řeč. Sám Jiří Horčička o něm prohlásil: „za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než jen pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli, protože rovněž já nechci nějakou scénou (…) zprostředkovat pouhé prostě sdělení.“[1]
Přednes Karla Högera je velmi plastický. Na tom má podíl jednak jeho bezpodmínečná znalost psychologicky hutného textu, ale také způsob, jakým pomocí řečových gest realizuje konkrétní emoci. Protože kromě hercovy profesionality a skvěle zvládnuté techniky, zkušeností, je to nakonec vždy hercův naturel, který je do role vložen a jež ji činí výjimečnou. A to hlavně proto, že Karel Höger pro umírněnost a vyváženost, jež vkládá do své řeči, zřídka přesáhne hranici, za kterou už jeho projev nebude věrohodný.
Karel Höger
Práce s dechem, kdy se přesouváme od zpomalování způsobeného domnělým přemýšlením až po rychlou, skoro nedbalou snahu něco sdělit. Ta je stejně jako například intenzita v hercově projevu charakteristická přesně zvládnutým balancováním na hraně. Karel Höger nikdy nepřekročí hranici, za kterou už by se jeho projev dal označovat jako „příliš“. Mnohdy razí heslo „méně je více“, takže při jeho řeči nedochází k přehrávání.
V závěrečné scéně, kdy se sedmnáctileté Já Jarýnek odpojí a dialog tím skončí, přejde Höger od smířeného tónu a tiché, ale jasné mluvy, kdy se zdá být plně ztotožněn s tím, že jsou vzpomínky zase pryč do zoufalého a prosebného volání po Jarýnkovi. Využívá ve svém projevu pauzu, jež vyvolává napětí, jak bude celá situace pokračovat.
Vladimír Brabec vytváří v inscenaci roli sedmnáctiletého Já hlavního hrdiny, přičemž je v podstatě pouhým výplodem fantazie z opilosti se zotavujícího Karla Högera – Jaroslava Pokštefla. Jeho hlas působí střídmě a disciplinovaně, protože jeho postava je v tuto chvíli vševědoucí.
Brabcův hlas zné chvílemi až poeticky a zasněně, mluví velmi tiše, nekřičí a často i šeptá. Vše mu přijde jasné a jednoduché. Je hlavním vypravěčem, nese hlavní děj celé inscenace, opravdu působí vševědoucně – za jeho slovy je cítit cosi, co neřekne, informace, kterou si nechává pro sebe.
Režisér Jiří Horčička bohatě využívá imitačních schopností Vladimíra Brabce. Byl si totiž dobře vědom jeho záliby v parodickém imitování přednesů svých hereckých kolegů (včetně Karla Högera), a proto se rozhodl umístit do díla několik narážek na tuto skutečnost. Brabcova role není v inscenaci Bylo to na váš účet nijak ironická ani výsměšná. Narážka spočívá pouze v tom, že Brabec napodobuje Högerův hlas, protože se přece jen jedná o jeho vlastní starší já.
Ze začátku je těžké rozpoznat jednotlivé hlasy herců Högera a Brabce, protože se jejich výpovědi prolínají bez sebemenšího daného vzorce. Po čase však rozpoznáme drobné rozdíly – především protahování jednotlivých slov, jež je často patrná u Brabce, a naopak krátkou Högerovu výslovnost. Stejně tak přilneme k jejich odlišným témbrům. Jelikož Brabec hraje mladší Já Högera, je podobnost předvídatelná.
Z ženského obsazení se nejvíce projevuje Jaroslava Adamová v roli tety Anny. Adamová hodně pracuje s tempem, kdy například při rozhovoru s Jarýnkovou maminkou plynule přechází od pomalého, odměřeného, ale milého toku řeči až k hysterickému, překotnému rozhořčení a ke křiku. Věrohodnost Tetiných výlevů podporuje i fakt, že postava, kterou Adamová ztvárňuje není zrovna zářným příkladem člověka s pevnými morálními zásadami. Horčičkovým režijním záměrem je nechat ji některé vyhrocené pasáže pronášet téměř bez dechu, aby tak vyzněla naléhavost celého sdělení.
Adamová je mistryní v práci s kolísáním hlasové intenzity – například ve scéně, kdy se dozví, že její milenec Willy se zastřelil, se zdá nejprve odměřená a jistá si sama sebou, má pevný a čistý hlas, po chvíli se ale stává zoufalou, mluví tiše a pozornost posluchače se soustředí hlavně na její práci s dechem, kdy používá pauzy, aby ještě umocnila děs, jež ji obklopil při tomto zjištění.
Jana Drbohlavová ztvárňuje roli židovské dívky Haničky, která je současně Jarýnkovou láskou. Dívka působí veskrze pozitivně a usměvavě, je otevřená a přímá. Osobnost její postavy se však hodně mění, protože je kvůli své příslušnosti k židovské menšině vystavována neustálému strachu, což se v jejím hlase samozřejmě odráží. Od bezstarostného projevu a čirého hlasu se Drbohlavová postupně přesouvá k výrazné práci s dechem, používá povzdechy, časté hlasité nádechy, a hlavně hysterický smích.
Pro veškerý tvůrčí tým, stejně jako pro herce, byla po odvedené práci velkým úspěchem 1. cena na prestižní mezinárodní rozhlasové přehlídce Prix Italia v roce 1965. Československo bylo před sedmnácti lety při založení soutěže, vítězství bylo velkým úspěchem jak pro režiséra Horčičku, tak i spisovatele Aškenazyho. Bylo to na váš účet se stalo první českou inscenací, která byla v soutěži vůbec oceněna.
Přemysl Hnilička hodnotí inscenaci Jiřího Horčičky takto „Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila. (…) Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.“[2]
V roce 2014 vyšla inscenace Bylo to na váš účet přesně po padesáti letech v reedici na zvukových nosičích. Dodnes je schopna posluchače přimět k poslechu a donutit ho prožít ji společně s aktéry. Inscenace označovaná za náročnou na poslech, zůstává stěžejním dílem rozhlasové tvorby šedesátých let a jednou z klíčových inscenací Jiřího Horčičky (vedle Války s mloky a Vojny a míru). Ukazuje se být průkopnickou z hlediska volby tématu i formy zpracování, ve své době upevnila Jiřímu Horčičkovi výsadní pozici na poli české rozhlasové režie.
Literatura
BOJDA, Tomáš. Rozhlasové herectví. Příkladová studie – Viktor Preiss. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2017.
CZECH, Jan. O rozhlasové hře: hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987.
ČUNDERLE, Michal. Dialogy řeči: tucet studií o hercích a o řeči. Praha: Brkola, 2013.
HÖGER, Karel, HÖGEROVÁ, Eva – JUSTL, Vladimír. Z hercova zápisníku. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1979
Prameny
www.mluveny.panacek.com/
[1] Jiří Horčička v rozhovoru s Janem Czechem; mgf. záznam, publ. in O rozhlasové hře, s. 35.
[2] Bylo to na váš účet – 25fps. 25fps [online]. Copyright © 2012 25 fps, z.s. [cit. 24.05.2018]. Dostupné z: http://25fps.cz/2011/bylo-to-na-vas-ucet/