Autor: Tomáš Bojda
Desátého listopadu oslaví devadesáté narozeniny italský hudební skladatel Ennio Morricone. Jeden z nejslavnějších autorů filmové hudby zůstává přes pokročilý věk stále činný, vždyť předloni přebíral svého pohříchu prvního Oscara za hudbu k Tarantinově filmu Osm hrozných. Mnoho z Italových filmových melodií diváci rozpoznají doslova od prvního tónu, charakteristickým příkladem budiž ústřední téma z Lautnerova filmu Profesionál (1981) s Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli. Když jsem si nedávno se zvědavostí pustil nový dokument Miroslava Buriánka Vidět očima: Triviální obrazy všedních dnů bývalého rozhlasáka, nestačil jsem se divit, že první, co slyším, je právě zmiňovaný Morriconeho soundtrack z Profesionála. Napadlo mně, výborný vstup do děje, ale co bude následovat, když nemáme Belmonda?
Miroslav Buriánek
Buriánek svůj dokument komponoval jako autoportrét. Nikoli biografii či memoárové ohlédnutí, ale spíše kapitoly či obrazy ze své duše, svého každodenního existování, vztahu k vlastní profesi, tedy rozhlasu. Jakožto stylově vyhraněný autor, který vždy vstřebával umělecké vlivy dalších oborů, Buriánek s chutí sahá po Morriconeho i Belmondově odkazu. Není však využití proslulého filmového šlágru jen kýčovitou berličkou pro navození atmosféry v novém tvaru, dokonce jiném médiu? Není, pokud autor hudbu nepoužívá jako dějový či narativní prostředek. Pro Buriánka je Morriconeho hudba střípkem do postmoderní skládačky výrazových prvků, s nimiž nakládá suverénně, významově doplňuje zdánlivě protichůdné aspekty režijního výrazu: mluvené slovo často sestává z krátkých izolovaných promluv, prosakují autorovy dojmy, pocity, obavy, potřeby, vedle nich nacházíme druhou polohu režiséra – tvůrce, který hledá správný tvar pro své dílo. Pozorný posluchač nemá jednoduchou úlohu, brzy cítí, že formálně i obsahově vrstevnatý dokument explicitně vyzrazuje sotva náznaky Buriánkových pocitů. Režisér je přitom neprožívá hrdinně, ani nemůže, vždyť není Belmondo. Cítí se více Trintignantem. Přesto, alespoň na chvíli mít pocit Belmonda, to opravňuje k nadhledu. Buriánek jej nachází i ve vztahu k sobě samému…