Autor: Tomáš Bojda
Letos v červnu by se devadesátých narozenin dožil významný český básník a překladatel Jan Zábrana. Vltava Zábranův umělecký i lidský odkaz připomněla pětidílnou četbou z jeho deníků, které vyšly tiskem na začátku 90. let a nesou jméno Celý život. V rozhlasovém nastudování je více než tisícistránkové dílo koncentrováno do pěti částí, jež v režii Hany Kofránkové interpretoval Lukáš Hlavica. Jakkoli musel dramaturg Rudolf Matys ze Zábranových zápisků nutně selektovat jen dílčí pasáže, dokázal kompozicí scénáře zachytit vše podstatné: Zábranova duše i svět jeho doby před posluchači vyvstává v působivé plastičnosti, s básnickým gestem autorovi vlastním.
Jan Zábrana
Jméno Jana Zábrany jistě nepatří mezi ta mediálně nejfrekventovanější, jeho přínos české, a díky kvalitou i kvantitou neobyčejně plodné překladatelské práci, i světové literatuře však zůstává hluboký a trvalý. Byl to právě Zábranův Celý život, který po roce 1989 odstartoval široký zájem o deníkovou a memoárovou literaturu (Ivan Diviš, Jan Vladislav, Pavel Kohout, Ivan Klíma ad.). Se Zábranovým dílem dnes veřejnost seznamuje především redaktor nakladatelství Torst Jan Šulc, který básníkovy spisy opakovaně edičně připravuje. Pro dnešního a především mladšího čtenáře může být Celý život vynikající studijní pomůckou, skutečným průhledem do československé totalitní minulosti. Zábranovy deníky se vyznačují analytickou přesností pohledu, působivými evokacemi důležitých společenských i osobních událostí, ale také mnoha brilantními esejistickými partiemi, v nichž autor zaznamenává své pocity z četby či překladatelské práce. Rozhlasové provedení nezůstává jazykovým ani myšlenkovým kvalitám předlohy nic dlužno. Citlivá režie Hany Kofránkové klade důraz na řečené slovo, jeho melodii i věcnost, přednes Lukáše Hlavici je soustředěně komorní, přitom nikterak odtažitý, ale naopak procítěně kultivovaný. Četbou z deníků Jana Zábrany splatil rozhlas dluh jednomu z překladatelů, jimž vinou poměrů nebylo umožněno oficiálně pracovat, kteří však ve skutečnosti nikdy pracovat nepřestali, ba naopak – pracovali více a lépe než většina těch, kteří tvořili v pohodlí oficiálního proudu.