Autor: Tomáš Bojda

 

„Otázka po smyslu Boha, smrti a strachu.“ Tak shrnuje vypravěč Luděk Munzar tematický motiv Malby na dřevě, jedné z nejproslulejších látek švédského filmaře, divadelníka i rozhlasového tvůrce Ingmara Bergmana. Od jeho narození letos uplyne sto let, není tedy na škodu si odkaz mimořádně všestranného a nadčasového díla připomínat. V tuzemském rozhlase vznikla adaptace Bergmanovy Malby již v roce 1966 (s Otakarem Brouskem, Martou Vančurovou či Radovanem Lukavským), za normalizace byl však záznam Henkeho inscenace smazán. Druhé zpracování pochází z roku 2005, v úpravě Bohumila Sobotky a dramaturgii Pavla Minkse novou verzi nastudoval režisér Vlado Rusko.

Ingmar Bergman

Syrová skandinávská legenda, jejíž dějový oblouk tvoří putování rytíře Antonia Blocka (Ladislav Frej), je zasazena do období křižáckých válek, morové epidemie a zároveň kompaktního auditivního tvaru. Režisér Rusko akcentuje výraznou obrazovou sugestivnost Bergmanova námětu, činí tak zejména plastickou zvukovou kompozicí, která vytváří pestrý auditivní časoprostor nelítostného středověku. Hned úvodní expozice předznamená temně mysteriózní rámec, jenž následně obklopuje v zásadě jednoduchý děj, totiž oživnutí námětu obrazu. Ten vypravěč objevuje v jednom stařičkém oprýskaném kostelíku na jihu Švédska. Obraz přitom nevisí v klasickém rámu, je vymalován na dřevěné kostelní zdi. Malbou znázorněné příběhy slouží jako rámec narace, jejímž hybatelem je Munzarův vypravěč, ale také silně imaginativní hudební ilustrace Petra Mandela.

Lyrická askeze či expresivní citová osudovost, jak je známe z Bergmanových filmů, ožívají v rozhlase v nebývale ostrých konturách. Vlado Rusko zásadně předurčil ladění své bergmanovské adaptace výběrem herců, kteří dokázali vytvořit záměrně silně individualizované charaktery, jakési archetypy, jejichž příkoří nalézají kořeny v úvodem zmíněných všelidských otázkách hledání smyslu Boha, smrti či strachu. V rámci herecké interpretace Rusko vsadil na hluboké témbry protagonistů, které v některých případech vedl částečně proti typu: za všechny zmiňme Jonse Jiřího Lábuse a jeho obvykle řezavě modulovaný projev, který se v Ruskové režii odklání od zažité komiky k dynamické naléhavosti, nebezpečné úlisnosti, jimiž vytváří silové pole nervózního napětí.  Z ženských protagonistek zaujme Barbora Hrzánová jako čarodějka Tyan. Její chladnokrevné popisy věznění a mučení zavání vyšinutou exaltací. Hrzánové monology (podobně jako i Lábusovy) dovedně konvenují se zvukovou popisností, udržují neklidné tempo a zároveň obohacují žánr středověké freskovité legendy o mysteriózní expresi. Luděk Munzar jako vypravěč naplno využívá schopností hlasové melodiky i ocelové artikulace, procítěně, přitom tvrdě, s jakousi nevyhnutelnou osudovostí, doslova tesá jednotlivé repliky. Dnes již nepříliš využívaná klasická auditivní výstavba, stojící na vypravěčově partu a zároveň jednajících postavách uvnitř hudebně-zvukové skladby, v tomto případě potvrzuje prověřenou praxi inscenační metody, kterou Jiří Horčička etabloval již ve Válce s mloky (1958) a následně k dokonalosti dovedl v adaptacích prozaických předloh v sedmdesátých a osmdesátých letech (Vojna a mír, Tichý Don).

Ruskovo nastudování Malby na dřevě nabízí alternativu zpracování námětu, který posloužil jako východisko také jednomu z nejslavnějších Bergmanových filmů, Sedmé pečeti. V kontextu zničené Henkeho nahrávky z šedesátých let nám tak zůstává alespoň plnohodnotná druhá rozhlasová realizace.