Autor: Laura Šarochová

Text vznikl jako výstupní práce ze Semináře analýzy rozhlasu, který se vyučoval v letním semestru na Katedře divadelních a filmových studií, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Autorka je studentkou 1. ročníku oboru Televizní a rozhlasová studia – Divadelní studia.

 

Jméno růže je snad nejznámějším dílem italského spisovatele a filosofa Umberta Eca. Historicko-filosoficko-detektivní román, jehož příběh se odehrává v roce 1327 v blíže nespecifikovaném italském horském benediktinském klášteře, je pro každého tvůrce, který se rozhodne pro jeho adaptaci, velkou výzvou. Nejen velkým množstvím postav, ale především složitostí a náročností dějové linie. Přesto se u nás dočkal zájmu rozhlasových tvůrců, a tak mohl roku 2002 vzniknout auditivní devítidílný seriál.

Umberto Eco

Jednou z nejstěžejnějších věcí při přípravě této adaptace byl výběr aktérů a tomu výběru bych chtěla věnovat podstatnou část své práce. Režisér Ivan Chrz obsadil do rolí jednotlivých řeholníků umělce, jejichž herecký projev je téměř nezaměnitelný, a to zejména v souvislosti v barvou hlasů, tedy s jednotlivými témbry, a schopností ve spolupráci s režisérem pracovat s tempem, dechem a pauzami. Vzhledem k tomu, že v celé hře vystupuje opravdu velké množství postavy, které na sebe vzájemně reagují a vedou mezi sebou velmi často ne jen dialogy, ale řekněme skupinové debaty, je pro posluchače nezbytně nutné přesně rozlišit, který hlas patří, kterému mnichu. Vše je do značné míry ztíženo tím, že za celých 5 hodin 55 minut slyšíme pouze v jedné scéně trvající zhruba 3 minuty ženský hlas, jinak je hra postavena na mužských představitelích, takže je velmi důležité, aby byly jejich hlasy dobře rozpoznatelné. V jednotlivých postavách tak slyšíme hlas Františka Němce, Ilji Racka, Jiřího Lábuse, Václava Vydry nebo Miroslava Táborského a samozřejmě spousty dalších.

V roli vypravěče, starého, umírajícího mnicha Adsona z Melku se představil Josef Somr. Jeho herecký projev je rozvážný, do jisté míry sentimentální a nostalgické, protože ve svém vyprávění se vrací do dob svého mládí, kdy jako novic cestoval se svým učitelem Vilémem z Baskervillu po Itálii. Somrovo ztvárnění je velmi civilní, bez přehnaného projevu emocí a patosu.

Ústřední dvojicí celého příběhu je mladý mnich Adso a jeho učitel Vilém v podání Davida Novotného a Pavla Soukupa. V prostředcích umírněný projev Pavla Soukupa velmi příznačným způsobem vykresluje povahu a charakter Viléma z Baskervillu, který jakožto muž ve středním věku, dlouholetý člen řádu a bývalý inkvizitor už o světě dokáže přemýšlet v jiných souvislostech a nahlížet na něj z jiných úhlů než mladý, nejistý Adso z Melku. Pavel Soukup, jako by využíval dvou poloh a dvou způsobů hraní. První v případě, že mluví s Adsonem. Jeho hlas získává učitelskou dikci, což se projevuje pomalejší mluvou často jenom napovídající, na co Adso vzápětí přijde sám, nebo velmi často využívá imperativu, aby chránil a vedl mladého Adsona, například ve chvíli, kdy se poprvé dostávají do labyrintu knihovny a mladý Adso vyděšený a nejistý potřebuje někoho, kdo bude kontrolovat jeho chování, aby oba dva nebyli prozrazeni. V druhém případě slyšíme hlas sebejistého muže, který ve společenství, ve kterém se pohybuje, má jistou pozici a autoritu. V takové situaci se ocitá například ve chvíli, kdy starý Jorge z Burgosu napomíná mnichy za to, že se smějí a rozvíjí se debata na téma komedie a smíchu nebo ve chvíli, kdy vede s ostatními mnichy debatu na téma inkvizice nebo sporu mezi papežem Janem a Ludvíkem Bavorským.

David Novotný ztvárnil svým hlasem charakter mladého, nejistého a roztěkaného mladíka. V projevu mladého Adsona je slyšet do jisté míry nervozita, ale zároveň obrovská touha mladého muže naučit se a pochopit zákonitosti světa. Velmi dobře si tohoto postoje můžeme všimnout ve chvílích, kdy se spolu se svým učitelem dostává do labyrintu knihovny přes obrovský strach, který ho zpočátku provází, postupuje v pátrání dále a má odhodlání učit se nové jazyky a pochopit architektonický záměr výstavby knihovny. Novotného projev je velmi často zbrklý a dynamický, což vyvolává kontrast k provedené starého Adsona. Stejně tak vnímáme jeho nejistotu ve chvíli, kdy se setkává s dívkou v klášterní kuchyni. Je mladý, nezkušený, nejistý a jeho hlas je dokonalým prostředkem k vyjádření tohoto stavu.

Úplně na druhé straně, co do rytmu a tempa, od Adsona stojí starý Jorge Burgosu v podání Radovana Lukavského. Slepý mnich, který na pozadí neklidné doby rozehrává vražednou hru se svými spolubratry. Jeho hlas zní přísně, je rázný a nezpochybnitelný. Působí jako dvousečná zbraň, jako nástroj, který Jorge dokonale ovládá a je pro něj náhradou za ztracený zrak. Co nemůže vyjádřit očním kontaktem, dokáže vyjádřit razancí hlasu. Místo přísného pohledu, přísný hlas. Možná i jako střet staré a nové generace stojí proti sobě rozvážný, sebejistý, konzervativní hlas Jorga a roztržitý a roztěkaný, ale plný očekávání a nadšení hlas mladého Adsona. Ve skutečnosti se jedná o spor ve věci ovládání a dozoru nad vzdělaností. Jorge z Burgosu je stoupencem přesvědčení, že správa vzdělávání má být výhradně v rukou církve. Je odpůrcem přenosu církevního vědění v podobě knih na univerzitní, tedy světskou půdu. V opozici k němu stojí Vilém z Baskervillu, zastánce vzdělání, které má být nabízeno kdekoliv je to možné a svůj postoj dává najevo právě v pedagogické činnosti vůči Adsonovi. Neučí ho formou mechanického memorování, ale způsobem poznávání světa, spojováním si událostí minulých a současných, postupným chápáním jednotlivých souvislostí pravidel fungování společnosti. Adso z Melku se tak stává nositelem této myšlenky a člověkem vychovaným v této filozofii, proto se domnívám, že rozdíl mezi hlasovým projevem Adsona a Jorgeho můžeme vnímat jako střet starého a nového vnímání uspořádání.

Rozhlasové zpracování je zpracováním seriálovým. Devět dílů má velmi jasnou a neměnnou struktura, která tak dotváří atmosféru celistvosti a soudržnosti. Každý díl začíná stejnou sekvencí trvající více než dvě minuty. Spadnutím závory na klášterních dveřích, následně zpěvem gregoriánského chorálu a citátem z Bible – Zjevení svatého Jana kapitola 4 verš 11: „Jsi hoden Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůli všechno povstalo a jest.“ (Zj 4,11) z úst starého Jorga z Burogsu. A poté už proslov starého, umírajícího Adsona uvedený opět citátem z Bible – „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1), který je jednou větou přerušen hlasem mladého Adsona, jenž v češtině zopakuje latinský citát videmus nunc per speculum et in aenigmate. Hlas vypravěče pak slyšíme ještě několikrát v průběhu každého dílu, kdy komentuje aktuální dění, ale především své subjektivní vnímání situace a své psychické rozpoložení. V takovou chvíli vypravěč posouvá děj dále, zatraktivňuje jej, znázorňuje retrospektivní vyprávění příběhu a udržuje posluchačovu orientaci v příběhu. V celém příběhu se střídá chronologické a retrospektivní vyprávění. Univerzální úvod je chronologický, následuje retrospektivní nastínění situace, obojí v monologickém provedení starého Adsona, a poté následuje chronologicky se odvíjející příběh ve verzi klasického rozhlasové dramatizace. Občasné vstupy vypravěče jsou opět retrospektivní.

Režisér Ivan Chrz

Nedílnou součástí celého zpracování je i precizně zvukově nastíněný a vykreslený prostor. Dokonalá autenticita pohybu postav po prostoru je zapříčiněna netradičním způsobem nahrávání. Ivan Chrz se rozhodl podstatnou část příběhu inscenovat a nahrávat v prostorách Břevnovského kostela a kláštera. Tento fakt a způsob zpracování dodává dílu na neuvěřitelné plasticitě, což asi nejvíce vynikne při soukromém poslechu na sluchátka. Velmi dobře je tato skutečnost vnímatelná například při vstupu ústřední dvojice do kostela a později do podzemí, kde se nachází kostnice. V takovou chvíli, při vnímavém poslechu, rozpoznáváme nejen křupání a chrastění kostí, pískot krys, ale především ozvěnu hlasů, která se mění podle toho, jak postavy postupují prostorem. Dalším momentem, kdy si můžeme všimnout dokonale zpracovaného sound designu jsou momenty, kdy se postavy nachází v knihovně. Vrzání starých dřevěných podlah, nebo naopak klapání podrážek o kamenné schody. Ani cinkání nádobí v klášterní kuchyni, nebo šustění listů prohlížených knih nepůsobí v žádném případě uměle, ba naopak jedná se o dokonale zpracovaný, velmi věrohodný a až imaginativně působící celek. Při soustředěném poslechu jsme opravdu schopni, nejen pomocí slovního popisu prostoru, ale právě díky dokonale využitým stereofonnímu způsobu nahrávání představit si kompletní podobu prostor nebo pohyb jednotlivých postav po místnostech. Ten vnímáme především díky zvukovému oblouku z levého reproduktoru na pravý (nebo naopak) nebo různé síle ozvěny hlasu postav. I když výčet všech zvukových prostředků může vzbuzovat pocit přeplácanosti a chaosu není tomu tak. Naopak vynikající souhra všech složek vytváří v posluchačově fantazii plastický a dynamicky fungující obrazový doprovod příběhu. Autorům se v tomto případě podařilo to, co obdivuje a na co upozorňuje Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře ve vztahu k dramatizaci Vojny a míru. „…, při budování jednotlivých scén využívají všech prostředků, které napomáhají konkretizaci prostoru: tzn. živý, bezprostřední dialog, ze kterého se pochopitelně vytrácí subjekt vyprávění a jehož „přítomnost“ není jako v epice „historická“, a také co nejkonkrétnější zvuky v bezprostředním, co nejméně symbolickém významu. … Inscenace je velice zvukově plastická a vrstevnatá.“ [1]

Kromě velmi precizního a neotřelého způsobu zpracování, je ještě jedna věc, které je důležité si v souvislosti s touto rozhlasovou adaptací povšimnout. Oproti slavnému filmovému zpracování z roku 1986 režiséra Jeana – Jacquesa Annauda, který si z rozsáhlé literární předlohy vzal vlastně pouze detektivní zápletku je rozhlasové zpracování bohatší o zachování filosoficko-mocenského sporu. Velkou zásluhu na tom má bezpochyby dramaturg Hynek Pekárek, který dokázal v dramaturgicky upravené verzi zachovat hlavní myšlenky a dialogy, ve kterých postavy rozvíjí a vyjadřují se ke sporu mezi Ludvíkem Bavorským a papežem Janem a zároveň ke sporu čistě filosofickému. Domnívám se tedy, že toto rozhlasové zpracování je nejen profesionálně odvedenou prací z hlediska rozhlasové tvorby, ale i vynikajícím dílem z hlediska zachování celistvosti myšlenky a příběhu.

[1] CZECH, Jan: O rozhlasové hře. Praha: Panorama, 1987, s. 128 – 129