Autor: Michaela Tsepeleva
„Rozhlasové drama o vnitřním světě ženy balancující na hranici vědomí a nevědomí“….
Touto charakteristikou představuje rozhlasovou hru Širší než nebe Český rozhlas Vltava. Hra dramatičky Lindy Marshall Griffiths, zastupující současnou rozhlasovou dramatiku a v originále realizovaná v produkci BBC, byla uchopena režisérem Petrem Mančalem a odvysílána na stanici Český rozhlas Vltava.
Petr Mančal
Drama řeší jednu z životních tragédií, která ve vteřině může postihnout každého z nás. Matka, upoutaná po nehodě na nemocniční lůžku, upadla do kómatu. Z jejich nejbližších ji navštěvuje jen nezletilá dcera. Ta současně cítí vinu za stav, ve kterém se nachází, neboť k nehodě došlo při jejich večerní cestě na kole domů od otce.
Z podstaty zápletky vyplývá, že rozvinutí děje by bylo v zásadě možné jen komunikací dcery a nemocničního personálu. Dramatička však postavila drama do naprosto odlišné roviny. Matka – Ella – byť je fyzicky neschopná komunikovat, promlouvá a snaží se navázat kontakt s okolím ve svém podvědomí. Její vnitřní monolog tedy znázorňuje boj o navázání kontaktu, ale i vnitřní boj samé se sebou. A jelikož medicínské výzkumy potvrdily, že člověk v kómatu do jisté míry vnímá svoje okolí a prospívá mu přítomnost a hlas blízkého člověka, i dcera – Charlie – a ošetřující lékař k pacientce promlouvají. Vzniká tak řada kontrastních monologů, jež jsou v zásadě principem celé rozhlasové hry. Niterné vyjádření zoufalství, vzteku, bezmoci a beznaděje mistrně interpretovaly herečky obou hlavních rolí – matka Petra Špalková i dcera Anna Klusáková. Charlieniny stále se opakující zoufalá věta – mami, otevři oči – se stává postupem času téměř zaklínadlem, jehož síla narůstá se vzrůstajícím zoufalstvím.
Pokud jsem emotivní hlasový projev hlavních představitelek zmínila jako první rovinu, která rozvíjí a posouvá dramatický děj, druhou rovinou je nepochybně zvuková stopa podkreslující a akcentující mluvený projev. Dějištěm celé hry je nemocniční pokoj. Pípavé zvuky, ozvěnové dunění a ztišené hlasy ošetřovatelek jsou tedy zaznamenatelné na pozadí probíhajícího monologu. Divák si je tedy na jejich základě plně vědom prostředí, ve kterém se postava nachází. Současně se ale obě postavy, jak matka, tak dcera ve svých vnitřních promluvách utíkají do minulosti a ke vzpomínkám. Jejich oblíbeným místům a zážitkům. A jelikož takováto změna myšlenky je reálně otázkou vteřiny, stejné rychlé změny prokazuje i zvuk. Škála doprovodných zvuků je tedy široká a změny probíhají rychle a mnohdy nepředvídatelně. V jedné chvíli je tedy dějištěm nemocnice, s jejími chladnými neutrálně vymalovanými chodbami a mnohdy stejně chladným profesionálních přístupem, v okamžiku však dochází ke změně prostředí, kdy Charlie nebo Ella v myšlenkách odlétají na oblíbené místo v lese, kde stromy jsou košaté, tráva zelená a slunce hřeje na každý milimetr těla. A tyto změny, byť jen ve zvukové stopě, jsou až neuvěřitelně hmatatelné.
Z produkčního hlediska předpokládám, že natáčení probíhalo ve studiu. Každá z postav mohla v zásadě být při tomto procesu odděleně, neboť zmíněné monology jsou na sobě prakticky nezávislé. Z hlediska doprovodných zvuků je obdivuhodná jejich rozmanitost. Od pípání nemocničních přístrojů, cvakání propisky lékaře, tlumené vzdálené sotva rozeznatelné konverzace sester, až po pípání pokladen supermarketu, drnčení nákupního vozíku, až po uchvacující melodický zpěv ptáků. Do jisté míry je zaznamenatelná i jistá zvuková deformace hlasů postav. Především sebeuvědomění Elly s její stávající situací v počátku hry probíhalo postupnou skládanou nejdříve nesrozumitelných hlásek, lepících se postupně do slov a vět. Podkres, tvořený asynchronací zvuků a hlasů, vytvářel názorně chaos, který osoba v takovéto situaci patrně může pociťovat. Silné dunivé elektronické akcenty pak dělaly předěly mezi fázemi snů, fantazií a přání, a krutou realitou.
Hra během svých čtyřiceti minut nejenže vypovídá silný příběh a herci předvádí excelentní emotivní výkony, jejichž základem je z větší části jen monolog, současně vyvolává v posluchači silné emotivní pocity a empatii. Navázání vztahu s postavami a aplikování jejich situace na vlastní osobu vyvolává otázky, jak bychom danou situaci vnímali a pociťovali sami. A hlavně, zda bychom byli schopní se s ní vůbec vyrovnat. Uvěznění ve vlastním těle se může rovnat pohřbení za živa, obavě horší než samotná smrt. A bezmoc těch, jejichž blízký se nachází ve komatózním stavu může být mnohdy horší, než jeho samotná úplná ztráta. Naděje však umírá poslední. Hra Širší než nebe Lindy Marshall Griffithsové dává naději, že i zdánlivě marné pokusy navázat spojení s člověkem v bezvědomí mají smysl.