Autor: Barbora Holubová

Rozhlasové drama Širší než nebe od autorky Lindy Marshall Griffiths pojednává o ženě v bezvědomí, která nevykazuje znaky komunikace, přitom je ale sama v sobě při vědomí a s ostatními se snaží mluvit. Hru přeložila Kateřina Holá, dramaturgyní byla Lenka Veverková, hry se ujal a zrežíroval ji Petr Mančal. Roli Elly hrála Petra Špalková, roli Charlie pak Anna Klusáková a postavu neurologa ztvárnil Martin Finger. Hudební design stvořil Ondřej Gášek. Na hudbě se také podílel Dominik Budil na pozici zvukového mistra. Hra byla natočena v roce 2018.

V této padesáti minutové hře se ocitá hlavní postava Ella na dobu šesti měsíců v bezvědomí. Hra je především vhledem do její mysli, kde balancuje na hranici vědomí a nevědomí, pociťuje podněty z okolí, ale zažívá i silné vnitřní pocity, jež nejspíš souvisí s traumatem po autonehodě. Příběh a pocity jsou vyprávěny z Elliného pohledu, vše co říká ale okolí neslyší a Ella je tak uvezněna ve své mysli. Frustraci zažívá i její dcera Charlie, které se po kontaktu s matkou velmi stýská. Na návštěvách v nemocnici na matku mluví a skrz její monology prostupují pocity úzkosti, vzteku, bezmoci i stesku. V rámci průzkumu však doktoři zjistí, že je možné s Ellou komunikovat prostřednictvím monitorování její představivosti. To znamená, že ji doktoři dávají otázky a místo odpovědi ano/ne si hlavní postava představí hraní tenisu či chození v supermarketu. Skrz tuto metodu se nakonec spojuje se svojí dcerou. Hra končí tím, že se na rengenu objevuje představa Elly chodící po lese. Touto zprávou dává matka najevo, že za nehodu Charlie nemůže. Vhled do vzpomínky matky na společnou procházku lesem je finální scénou příběhu. Rozbíhající se vnímání hlavní postavy je v dramatu ústředním motivem, tudíž skutečný čas příběhu není jasný. Čas se dozvídáme pouze skrz prology doktora, který s Ellou mluví krátce po hospitalizaci, poté po třech měsících a pak, když je hlavní postava v nemocnici šestý měsíc. Čas je tedy pouze ilustrační tak, jak jej vnímá nemocný člověk.

Tuto rozhlasovou inscenaci lze auditivně rozdělit do tří rovin. Tou první je výstavba vnitřních monologů hlavní postavy, jež přibližuje duševní rozpoložení člověka v bezvědomí. Monology jsou především ve formě proudu myšlenek, jež se sestává z obrazných popisů pocitů, nesouvislých slov, ale také v podobě jednostranných prologů. Promluvy jsu uspořádané tak, že na sebe obsahově nenavazují, ale jsou koncipovány jako dialog. Nemožnost spojení s kýmkoli z okolí vyvolává v Elle pocit frustrace. Ella například nemůže otevřít oči, ale přitom ví, že jsou její oči otevřené. Stejně taková frustrace nastává, když se hlavní postava nemůže spojit s dcerou. Charlie chce chytnout mámu za ruku a Ella jí chce ruku podat, ocitá se ale ve tmě a nemůže se hnout. Boj Elly s jejím omezujícím stavem je reflektován ve způsobu přednesu monologů. Petra Špalková do monologů vnáší velkou škálu emocí, od vzteku, bezmoci, frustrace až po starost o své dítě. Herečka každému slovu dává určitý výraz, často se děje to, že jsou slova jakoby slabikována, aby podtrhla Špalková tíhu nemožnosti slova pořádně vyslovit. Slova také opakuje, jakoby se sama přemlouvala, že situaci zvládne –„Prokoukám se, moje oko-otevře se dokořán“. Působnost mnohdy frustrujících monologů umocňuje využití různých zvukových prostředků. V některých částech inscenace je hlas herečky zdeformován (přidaná ozvěna hlasu či rozkouskování slov). Co se týče jejích popisů vnitřních stavů, Ella nepopisuje základní emoce, ale spíše stav, v jakým se nachází skrz velmi obrazné popisy (“Mám v sobě díru. Moje postel je plná vody”). Pokud bychom si představili vše, co Ella říká, zažili bychom nejspíš vysoce smyslový, halucinatorní stav. Na rozdíl od tohoto způsobu mluvy jsou prology doktora a Charlie strukturované do normálních, reálných vět.

Režisér Petr Mančal

Druhou rovinou jsou motivy dvou světů. První svět je svět reálný, kde se doktor snaží pomoct své pacientce a dcera navštěvuje svou matku v bezvědomí. Druhý svět je svět ženy, jež je v bezvědomí a zažívá pocity spojené s traumatem po autonehodě. Nemocnice je prostředí, jež Ellu propojuje se světem reality. Z podnětů doktora a Charlie hlavní postava poznává, že je stále naživu. Ella však často upadá do bezvědomí, ve kterém mimo jiné vzpomíná a ve vzpomínkách se se svou dcerou spojuje. Mezi spojení těchto světů by se paradoxně daly zařadit i jednostranné monology Charlie. Ty vyvolávají v Elle silné emoce a jsou tak možná důvodem, že ve své situaci setrvává a doufá, že se změní. Tyto světy jsou oddělené především kvůi komunikační izolaci, jež spočívá v tom, že se postavy pohybují v odlišných vrstvách vědomí. Oboustranné neproveditelné pokusy o komunikaci vyvolávají v matce a dceři frustraci. Vzdálenost světů je dobře slyšet na scéně, jež se děje ve stejný okamžik. Ella se snaží uklidnit svou dceru a říct ji, že je všechno v pořádku. Nachází se však v temném koutě své mysli a snaží se přeběhnout do reálného světa, což se jí nedaří. Protože Charlie matčino počínání nezná, ztrácí trpělivost a vzrůstá v ní pocit vzteku. To vede ke zvolání, že si přeje, aby Ella umřela. V průběhu celého příběhu je rovina separace těhto dvou světů téměř pořád připomínána skrz prology jež se obsahově míjí a jsou často kompozičně stavěny do protikladů.

Třetí rovinou jsou pak postavy tří aktérů. Petra Špalková vyjadřuje hlasem neuvěřitelnou škálu emoci. Její emoce jsou naznačeny hereččiným hlasovým projevem a určitou zřetelností hlasu. V jejím hlase je nejvíce slyšet frustrace a to v podobě zvýšeného hlasu, ve kterém je přítomná jakási tíseň. Ve scénách kde mluví s ostatními postavami je její hlas nejvíce zřetelný a jasný. Na druhou stranu, když se nachází v temných koutech své mysli, herečká šeptá a zároveň je hlas technologicky upraven, takže hlas doprovází ještě například jeho ozvěna. Charakter Elly na první poslech není tolik rozkryt, jelikož ho zvukové vyjádření jejího nitra jaksi zastiňuje. Pokud je ale hra poslechnuta vícekrát, je zřetelné, jaká je Ella statečná osobnost a bojovník. Povahu Elly prozrazují podle mého názoru hlavně rozkazy, jež si sama sobě dává. V nich je totiž vidět její vytrvalost a vůle, jež je potřeba k překonání téměř bezmocné situace. Monology Charlie zaujímají ve hře velkou část. Charlie mluví o přirozených věcech, jež musí dítě, které má matku v bezvědomí zažívat. Mluví o tom, jak ji máma chybí, o její nejistotách, o společných vzpomínkách. Z jejích promluv se také dozvídáme, že cítí za stav matky vinu. V den kdy se nehoda totiž stala jely na popud Charlie obě na kole v dešti. Tuto myšlenku ji ale na konci hry matka vyvrací. V hlase Anny Klusákové byla zřetelná především dětskost a křehkost dítěte, jež v takovéto situaci prochází nespočtem emocí. K identitě malé dívky, autentičnosti jejího věku a určité nejistoty přispělo I časté užití výplňových slov. Postava doktora ve hře neprochází emočními vzruchy a je tedy v celku monotonní. Neurolog se snaží starat o svoji pacientku a i když na ní mluví, je zřetelné, že tolik nevěří, že ho Ella slyší. Martin Finger ztvárnil doktora jako vážného, prakticky smýšlejícího člověka, jež především dělá svoji práci. Jeho hlas je trochu unavený a klidný.

Zvukové prostředky jsou ve hře využity především k vykreslení subjektivního vnímání člověka v bezvědomí, doprovází tak pouze prology Elly. Kromě ozvěn a deformaci slov dochází také k užití velmi nepříjemných zvukových kulis. Zvuky jsou halucinatorně použity v různých frekvencích a filtrech, netvoří celek a doprovází blouznící Ellu. Nejsou jasně definovatelné, z jejich nepřirozenosti si však myslím, že jde o zvuky technologicky stvořené, jejichž charakter vyjadřuje nitro Elly velmi přesvědčivě. Jako příklad mohu uvést zvuk jakési záře, jež doprovází pasáž, kdy se Ella snaží zjistit, kde se nachází. Zvuk záře bych popsala jako táhlé broušení nože. Zvuky jsou použity i k naznačení jednotlivých prostředí. Nemocnice je nastíněna zvuky nemocničních přístrojů. Ella se ve svých vzpomínkách dostává do lesa, jež je ilustrován zpěvem ptáků, šumem stromů a chůzí po napadaných větvích. Dostává se také do supermarketu, jehož atmosféru navodili tvůrci skrz šum, zvuk pokladen a hlasy lidí v pozadí. Zvuk je použit také jako metafora. Tím myslím, že když chce hlavní postava otevřít oči, v pozadí slyšíme nepříjemný, sekavý zvuk otevírajících se dveří.

Inscenace na mě působila velmi silným dojmem. Herecké vyjádření postav a využití zvuků daly možnost nahlédnut do duševního stavu člověka v bezvědomí, jež bojuje ve frustrující situaci sám se sebou. Na hře mě zaujala především práce se zvukovými prostředky, mezi něž kromě zvuků patřily také úpravy hlasu hlavní hrdinky. Příběh i téma jsou přes smyslové a obrazotvorné pasáže, na kterých hra stojí, srozumitelné a jednotlivé prology vycházející z koutů nevědomí se vyrovnaně střídají s promluvami postav z vnějšího světa. Rozhlasová inscenace kromě hereckých výkonů a vyjádřením subjektivního vnímání určitě zaujme i kompozicí a tématem hry.