Autor: Gabriela Míšková

Zatímco kolem roku 2000 bylo téma smrti v rozhlasovém vysílání dramaturgií napříč stanicemi Českého rozhlasu neoficiálně považováno za ne příliš vhodné, o necelou dekádu později bylo především rozhlasovým dokumentaristům již jasné, že ze smrti nelze dělat tabu a není možné ji z vysílání vytěsnit. Průkopnickým dílem v tomto ohledu byl dokument Lenky Svobodové O smrti s nadějí (2008). Do roku 2015 pak vzniklo deset dokumentů různých autorů, které se více či méně nejčastěji zabývaly hospicovou péčí a přidruženými motivy jako například dobrovolnictvím v hospicích či LDN.

Výjimku z těchto deseti děl tvoří dva dokumenty: Diptych (2015) Jana Hanáka tematizující a reálně zachycující proces umírání mladého těžce nemocného člověka a Ahoj, chci umřít (2014) Dana Moravce o sebevraždě. Pro tuto chvíli však nejsou důležitá témata dokumentů, ale způsob, jakým je na smrt, ale mnohem spíše na proces umírání, nahlíženo. Dokumentaristé společně s respondenty většinou odhalují umírání jako něco sice náročného, ale přirozeného a nutného. Dokumenty o hospicové péči (O smrti s naději, Nejsem žádná Matka Tereza) ukazují, že je možné umírat důstojně, a že je značně důležité se na smrt svých blízkých i smrt vlastní správně připravovat. Jiná díla zase zprostředkovávají poselství, že je smysluplné se neustále pokoušet se smrtí blízkého smířit, (Dlouhá cesta, Je nás sto tisíc ročně). Zmíněný dokument Jana Hanáka Diptych pak zprostředkovává smrt jako dobrou, spravedlivou a správnou.

Po více než dvou letech, v roce 2017, se příznačně s podzimem objevily v dokumentárních cyklech Dvojky a na Radiu Wave dva dokumenty s hlavním tématem smrti. Dokument Martiny Pouchlé Berka se rozhodl zemřít a dokument Dana Moravce Matyáš a maminka. A oba na pozadí konkrétního příběhu respondenta zobrazují přirozené umírání zcela novou optikou. Vybraní respondenti vnímají smrt jako něco nedůstojného, jako něco, co by měl mít člověk zcela ve svých rukou a akcentují právo na ukončení života v libovolnou chvíli a libovolným způsobem.

Když Dan Moravec před pěti lety natočí dokument Ahoj, chci umřít, iniciuje setkání se dvěma respondenty, již mají sebevražedné sklony a pokouší se jim pomoci. Snaží se respondenty konfrontovat s motivy konečnosti a pomíjivosti života a snaží se jim pomoci při hledání nové životní cesty. Ukazuje, že smrt není východiskem ze zoufalství. Když se v dokumentu Matyáš a maminka vypravuje za dvaadvacetiletým chlapcem, který od dětství trpí svalovou dystrofií a nyní je ve fázi úvah o eutanázii, respektive sebevraždě, jeho přístup je odlišný.

Úvod i závěr dokumentu tvoří dvojí totožný výstup dokumentaristy do podkrovního bytu jediných dvou respondentů. Matyáše a jeho maminky. Zdůrazňuje, jak obtížně dostupný byt je a také to, že jej Matyáš už čtyři roky neopustil. Od začátku slyšíme z Matyášova hlasu skutečně velkou fyzickou únavu a psychickou letargii. Dokumentarista se rozhodl svůj dokument vystavět na několika oddělených rozhovorech s Matyášem a s maminkou. Hned v úvodu se posluchač dozví, že Matyáš chce sám rozhodovat o tom, zda ve svém životě, se kterým je nespokojen, bude pokračovat. A dokumentarista se pak pokouší prozkoumat vztah matky a syna, v němž maminka synovo zdá se pevné rozhodnutí život ukončit podporuje.

Jenomže obrovskou část dokumentu (více než třetinu) „sežere“ kontext: vysvětlení, v čem spočívá onemocnění a jeho špatná prognóza, šokující peripetie ohledně nekonečného diagnostikování nemoci, odkazy na starší dokument To ví přece každej blbec (2013), který natočila sama maminka Matyáše Barbora Kosíková s Gabrielou Palyovou o nadaných dětech (a i vlastním synovi). Asi v polovině dokumentu se rozhovor stáčí k tomu, co si dokumentarista sám na začátku vytyčil: k mezím mateřské lásky. A sází rozechvělé matce jednu nelehkou otázku za druhou: Kdy ve vás toto pevné rozhodnutí dozrálo? Kdy jste se s tím smířila? Jste unavená? Máte si s kým popovídat? A další rychle za sebou následující otázky pokládá Dan Moravec i Matyášovi: Kdy sis stanovil hranici, že už nechceš poznávat nové lidi? Nechybí ti sdílení? Jak se posunuly tvoje úvahy k tomu pomoci si sám (ke smrti), v jaké fázi realizace jsi? Následují v podstatě stručné odpovědi.

Daniel Moravec

Bylo by přehnané mluvit o „výslechu“ respondentů, ale neubráním se srovnání s dokumentem Diptych, kde je Jan Hanák taktéž v kontaktu s těžce nemocným respondentem. Zde je poměrně hodně prostoru věnováno situacím, které posluchači přibližují, jak dlouho se navazoval a intenzivně budoval vztah dokumentaristy a respondenta. Jak vztah rostl a vzájemný dialog tak nabýval na hloubce. A respondentovi je v té souvislosti ponecháno nezvyklé množství času pro vlastní úvahy, částečné monology, pro předání autentického poselství. Naproti tomu Matyáš jako by jen reprodukoval své dávno a stokrát omílané myšlenky.

Na konci dramaturgického textu, který stojí na webu k dokumentu, si Dan Moravec klade spoustu obtížných otázek: „Je touha skončit utrpení opravdová? Není jen berličkou pro snazší dožití? Jaký je duchovní rozměr takového rozhodnutí? Jak reaguje mateřská láska na vlastně protimluvný záměr? Milujeme vlastní děti natolik, že chceme, aby zemřeli, protože to ukončí jejich trápení?“ a vzápětí si sám odpovídá: „Nebylo mojí ambicí všechny otázky položit ani doříct. Nebylo jejich ambicí odpovědět beze zbytku.“ Jenomže na takové otázky nemá odpovídat dokumentarista, ale respondent. Pokud autor takové otázky napsal, zcela jistě musely, ač nepřímo a nevyslovené, při setkání s respondenty také zaznívat a bude si je jistě klást i bystrý posluchač. A pokud zaznívaly, měli by respondenti mít dostatečný prostor a právo na ně reagovat. Nejsem si jistá, zda jej Matyáš, ale především maminka dostali.

Ještě trochu jiný problém jsem našla u dokumentu Berka se rozhodl zemřít, v němž se nenašel nikdo, kdo by byl hlavnímu respondentovi rovnocenným partnerem pro dialog o deklarované plánované sebevraždě. Navzdory mým dojmům byly oba dokumenty oceněny ostatními rozhlasovými tvůrci a dokumentaristy. Berka se rozhodl zemřít získal první místo na Prix Bohemia Radio 2018 a dokument Matyáš a maminka byl oceněn druhým místem na přehlídce Report 2018. Jisté ale je, že společenská poptávka a ochota naslouchat obtížným, často intimním tématům a na druhé straně schopnosti tvůrců na takovou poptávku reagovat, se za posledních téměř dvacet let výrazně posunula. Od absence děl s tématem smrti na počátku milénia, přes první opatrné krůčky sledující seniory, personál a dobrovolníky v léčebnách dlouhodobě nemocných až k otevřeným zpovědím o potřebě aktivně ukončit vlastní život.