Autor: Tomáš Bojda

V prvních lednových dnech vysílala stanice Vltava čtrnáctidílnou četbu z románu rakouského humanisty Stefana Zweiga Josef Fouché, natočenou v roce 1993. Při poslechu mne opakovaně napadalo, že kdo by náhodou jednohlasou rozhlasovou četbu podezíral z přílišné deskriptivnosti, ba utahané nudy, byl by neobyčejně překvapen. V citlivé režii Jana Fuchse totiž od prvních minut se zatajeným dechem sledujeme sugestivní rekonstrukci života bezpáteřního chameleona, několikanásobného ministra policie, který přečkal revoluci i jakobíny, napoleonské císařství i restauraci Bourbonů, a to v interpretaci jediného herce, excelujícího Josefa Vinkláře. Jakkoli je vyprávění rámováno er-formou, tedy nehovoříme o Fouchého vlastní stylizaci, nýbrž o objektivním popisu událostí, vyvstává díky Vinklářově hlasovému provedení postava všemocného diplomata neobyčejně plasticky. Převratné změny ve Francii přelomu 18. a 19. století jsou nám předkládány srozumitelně a přitom s citem pro gradaci dílčích zvratů, za nimiž často stál právě Fouché.

Josef Vinklář

Nabízí se otázka, jak to herec dělá, že dokáže dvě stě let staré události, vyprávěné bez vizuální perspektivy a bez interakce s dalšími postavami, výrazově obsáhnout v tak mnohačetných detailech? Vinklář takříkajíc mate tělem. Výrazněji nevyužívá hlasové škály, zdánlivě setrvává u stále stejně naléhavého přednesu, precizní artikulace, v níž každé slovo nese hodnotu, nic není řečeno zbůhdarma, nic není okrajové, vše zapadá do přesné mozaiky politické intriky. Fouché byl mistrem vyčkávání, taktizoval bez přehnané potřeby veřejné sebeprezentace, raději čekal v závětří a chopil se příležitosti nečekaně, nepozorován, podceněn či v době, kdy by jiní z etických důvodů sami rezignovali. Vinklář tuto osobnostní charakteristiku akcentuje v hlasovém nasazení, v zanícené intonaci, která nesnese zpomalení, která stále směřuje kupředu, udivujíc i po letech tím, co všechno může jeden patřičně „vybavený“ politik přežít. „Neřest opřená o zradu,“ konstatoval posměšně Chateaubriand, když další chameleon, kulhající kníže Talleyrand, přiváděl Fouchého k Ludvíku XVIII., který ho opět jmenoval ministrem, ačkoliv právě Fouché jen pár let předtím nemálo přispěl ke gilotině pro králova bratra Ludvíka XVI. Lépe se to vystihnout nedá.