Autor: Tomáš Bojda

V neděli 26. dubna vysílala Dvojka premiéru nové detektivní hry Okno smrti, jejímž autorem je bývalý elitní kriminalista Josef Mareš, který si své diváky a posluchače „vychoval“ televizním seriálem Případy 1. oddělení. Pro již etablovaného scenáristu se jednalo o druhou rozhlasovou zkušenost, před čtyřmi lety vznikla inscenace Marešovy detektivky Záhadné bodnutí (2016). Režisérka Martina Schlegelová strukturovala Okno smrti do klasického detektivního dialogu: vyšetřovatel Šulc (Václav Neužil) přichází za pozůstalým inženýrem Zemanem (Viktor Preiss), jehož žena zemřela po zdánlivě nezaviněném pádu z okna. Původně rutinní rozhovor o okolnostech úmrtí postupně graduje k ovšem poměrně předvídatelnému závěru – Šulc usvědčí Zemana z vraždy vlastní ženy.

Viktor Preiss

Svižné tempo vyprávění se odvíjí od civilních dialogů, dějový zvrat přichází jaksi přirozeně, bez silnějšího vnitřního konfliktu. Absence vedlejších postav, a tím pádem snadno předvídatelné potvrzení Zemanovy viny, poněkud omezuje chvíle napětí, jež by přitom u detektivního žánru neměly scházet. V případě Okna smrti se zajímavějším inscenačním aspektem stává výrazové ztvárnění hlavní postavy, kterou Viktor Preiss vytváří minimalistickými prostředky, především zapojováním významotvorné modulační a dechové exprese, jimiž prozrazuje rostoucí nejistotu a posléze vinu inženýra Zemana. Preiss ovšem nemá příležitost více odhalit psychologické pohnutky postavy; inscenace nabízí rekonstrukci činu i základní motivaci pachatele, k detailnějšímu rozvíjení konfliktu však nedochází. Podle dostupných informací je hra, ostatně stejně jako další Marešovy scénáře, založena na skutečném případu, který autor v aktivní policejní službě sám řešil. Vědomí autenticity vyšetřování jistě přispívá k civilnosti provedení. Dramaturgická rozvaha patrně skýtala klíčovou volbu, zda zůstat u pouhého zvukového zachycení základního oblouku, nebo zda reálnou zápletku syžetově rozvést zapojením více postav a prohloubením vrstevnatosti děje. Pro druhou možnost hovoří skutečnost, že vyšetřovatel Šulc zůstává postavou víceméně psychologicky neakcentovanou, Viktor Preiss tak nemá aktivního protihráče a celá detektivka spěje k jedinému možnému cíli, jenž ozvláštňuje jen Preissova obvykle nadstandardní herecká interpretace. Výsledná inscenace tak ve výsledku skýtá nepochybně zajímavý příspěvek do bohaté škály české rozhlasové detektivky, k důmyslnějšímu žánrovému pojetí jí však leccos schází.