Z předposledního festivalového dne vybírám několik inscenací, které mě opravdu zaujaly, ať už dějem nebo neobvyklou formou. Půjde vždy o díl nebo několik dílů určitého seriálu nebo série. Mimochodem, letos poprvé bude závěrečné hodnocení v sekci Radio Fiction rozlišovat, zda jde o jednotlivá dramata, anebo součásti seriálových nebo sériových tvarů. Ceny tedy budou uděleny dvě.

Středeční ráno jsme zahájili poslechem jednoho dílu z detektivní/ špionážní série o Williamu Melvillovi – člověku, který opravdu žil, stál u zrodu britské MI6 a byl tedy prvním „M“, jak jej známe z bondovek Iana Fleminga. Byla jsem předem opravdu zvědavá, protože jeden z dílů série zde byl uveden už loni a já jsem tehdy měla trochu plamennou debatu s jedním z tvůrců ohledně zpracování.

Díl, který jsme vyslechli letos, se točí kolem předválečných špionážních operací na území Velké Británie, při kterých se nakonec Melville vyznamenal, a bylo mu následně umožněno otevřít výcvikovou školu pro další agenty. Celé téma je velmi lokální. Série je vysílána komerční stanicí Radio Kerry v oblasti, odkud Melville pochází a kde je tedy opravdovým hrdinou. Děj operuje s autentickými událostmi a často jde o opravdu klíčové okamžiky ne-li světové, tak alespoň evropské moderní historie.

Co je ovšem s těmito až dokumentárními rysy zcela v rozporu je zvukové pojetí. To se inspiruje starými rozhlasovými detektivkami, takže nechybí zvuky psacích strojů, kroky po schodech a všechny otevírané dveře samozřejmě vržou. Zvukové efekty zde tedy mají především popisnou funkci, ale to vše koresponduje s konceptem inscenace, která vyzdvihuje především zábavný aspekt detektivky a její jakoby staromódní nostalgickou formu. Zvukové pojetí tedy do jisté míry zabíjí autentickou rovinu díla, ta je potlačena a jako posluchač mám vlastně tendenci se spíš nechat bavit a malinko napínat, než si uvědomovat, že to ve skutečnosti není až taková pohádka, jak to vypadá.

Buď jak buď mi ale přijde neskutečné, že komerční stanice dokáže vytvořit detektivní sérii takového rozsahu a kvality. Představte si, že by u nás do něčeho takového šla Evropa 2 nebo Impuls! J

Velmi mě potěšil poslech prvního dílu švédského seriálu Voices of Dead. Ten je primárně určen dospívajícím a tomu se podřídilo jak téma, tak i celá marketingová kampaň. Podle zástupců stanice šlo o extrémně úspěšný projekt, který otevřel dveře dalším podobným. Tento seriál je také důkazem, že poutavé díla s krimi zápletkou se dají dělat nejen v televizi (kde zažívají takovou popularitu), ale také v rádiu.

Ústřední hrdinkou příběhu je novinářka Emma, která se snaží vyřešit záhadnou smrt své nejlepší kamarádky Jessici. Ta byla před dvaceti lety zavražděna a přestože vrah nebyl oficiálně dopaden, velké podezření padlo na jejího kamaráda, který krátce na to spáchal sebevraždu. Emma se tedy ocitá zpět mezi lidmi, kteří tvořili partu kamarádů kolem Jessici a snaží se přijít na to, kdo z nich mohl mít podíl na její smrti.

Příběh je vyprávěn z pozice Emmy. Někdy je narace až příliš zahlcena detailním popisováním změn míst děje, ale naproti tomu se zde skvěle pracuje s auditivním materiálem, který představují deníkové nahrávky Jessici. Jedním z vrcholů pro mě byla scéna, ve které si žurnalistka přehrává YouTube video, na němž se mladá dívka snaží vyvolat ducha zemřelé Jessici na místě její smrti. Auditivně byla tato sekvence tak sugestivně udělána, že vznikl dokonalý vizuální vjem a já bych skoro přísahala, že jsem to video viděla. Těmito postupy jsme byli všichni vtaženi do příběhu a litovali, že nemůžeme poslouchat dál.

Trochu z jiného soudku pochází polský seriál Jak Karski, vytvořený na základě vzpomínek tohoto hrdiny polského válečného odboje. Společně s hlavní postavou se jako posluchači dostáváme až do válečných vřav i bezútěšných ulic varšavského ghetta. Zvukové zpracování je zatíženo přílišnou narativitou textu, ale myslím si, že taková látka vyžaduje podobné zpracování, jestliže se chtějí inscenátoři držet veškerých faktických informací. Děsivé bylo především to, že Poláci zjevně velmi dobře cítí, co se v současnosti děje a snaží se varovat před opakováním historie.

Závěr dne se opět nesl ve veselejším duchu švýcarských popových pohádek Fairy Songs and Pop Tales. Jde o velmi netradiční projekt sympatické režisérky Karin Berry, která celý koncept vymyslela a nabídla ke zpracování. Oslovení hudebníci, baviči a vypravěči měli za úkol vybrat si z nabízených známých písniček jednu, na její motivy napsat krátkou pohádku a následně ji interpretovat ve studiu. Za využití hudebních motivů daných songů vznikly dynamické, hravé a někdy až bláznivé „minutové pohádky“, které byly ve Švýcarsku vysílány v rámci týdne pohádky.

Tento článek přichází trochu opožděně kvůli tomu, že v mém okouzlujícím vintage hotelu nefunguje dobře wifi. V tuto dobu už je tedy program za mnou a čeká mě jen vyhlášení vítězů dnes večer. Rozhodně o tom budu informovat na facebooku Radiodocku. Do té doby si jdu užít ještě trochu samotného Berlína 🙂

Zuzana Řezníčková