Poslední den festivalového programu přinesl přes ne zcela vydařený začátek převážně velmi kvalitní díla, ačkoliv přední příčky závěrečného pořadí v soutěži nakonec neovlivnil. Oním vybočujícím prvkem se stalo španělské provedení scénáře Luise Buňuela a Daltona Trumba Johnny´s Rifle.

Text, který je jakousi obžalobou válečných konfliktů, zobrazuje mladého muže, jenž v boji přišel o končetiny, zrak, sluch i hlas a je tedy vězněm ve svém vlastním těle, izolován od okolního světa. Jeho provedení ale neblaze poznamenává především melodramatické herectví hlavního představitele evokující kolumbijskou telenovelu. To, co mělo vyznívat apelativně, tedy dostalo pateticky směšný nádech.

Chuť nám ale vzápětí spravila švédská inscenace Girlnet, která nám dala nahlédnout do paralelní reality počítačového světa, v němž se postupně ztrácí mladé osamělé ženy. Zajímavé bylo především zvukové ztvárnění, které odmítlo tradiční popisné zvuky spojené s počítači jako je ťukání do klávesnice apod. Při poslechu jsem měla pocit, jako bych se opravdu ocitla v jiném prostoru, ať už šlo o vzrušeně debatující diskusní místnost nebo psychedelicky působící webové stránky.

V posledním festivalovém dnu se také konečně představila česká rozhlasová tvorba prostřednictvím inscenace Petchinkova textu Pepik knedlik v režii Petra Mančala. Přestože jde o poměrně bizarní posluchačský zážitek, v závěrečné diskusi všichni ocenili humor a postupy, jakými byl vytvořen ironický nádech celého díla. Jak ale i sám Petr Mančal předpokládal, pro cizince je Pepik knedlik na poslech poměrně náročným dílem a navíc ne všichni pochopí a ocení typicky českou sebeironii. K účasti této inscenace na Prix Europa se ještě budu vracet v samostatném článku pro Svět rozhlasu, proto nyní přejdu k dalšímu dílu.

Tím je Atlas of Remote Islands, švýcarská inscenace, která je záznamem části site-specific divadelního představení. Základní idea a schéma je okouzlující: zprostředkovat pohled na téměř neznámé exotické ostrovy, které každý tvoří svět sám pro sebe, za použití autentických příběhů k nim se vztahujících. Interpretace jednotlivých historek doprovází zvuky několika hudebních nástrojů, použit je i megafon. Přestože byl pro mě poslech tohoto „atlasu minicivilizací“ moc příjemný, nemohla jsem se zbavit pocitu, že to divadelní představení asi bude mnohem působivější, což ještě podpořili fotografie z něj. Měla jsem zkrátka dojem, že rozhlasová inscenace je pouze takovým lehčím odvarem… něco jako když si uvaříte čaj z už jednou použitého čajového sáčku.

Do velké míry autentickou osobní zpověď muže ve středním věku Total daze přivezl sympatický Francouz Daniel Martin-Borret a zjevně se s ní trefil do nálady a pocitů řady přítomných posluchačů. Úvahy, myšlenky a emoce koncentrované do jednoho (skoro)monologu zachycují dilemata týkající se práce, vztahů i smyslu života a nepostrádají lehkost a (místy černý) humor. Mně byla asi o něco bližší generační zpověď 20+ žen v And now: The World!, ale přesto jsem si poslech moc užila.

Poslední bod letošního programu se nesl v ponurém severském duchu. Islandský rozhlas se rozhodl prostřednictvím inscenace Guilty zprostředkovat autentickou kriminální kauzu z 19. století, kdy na jedné opuštěné farmě došlo ke znásilnění osmileté dívky. Před soudem ale vyšlo najevo, že pachatel byl zároveň milencem dívčiny matky, která jej do poslední chvíle vehementně bránila. Ve vyprávění byly užity i části zápisů z vyšetřování, což na jednu stranu vytváří určitý odstup od příběhu, na stranu druhou umocňuje jeho autentičnost. Sounddesign pomáhá vytvořit atmosféru ledové nehostinné krajiny jako stvořené pro tragické příběhy. Hodně působivá byla také závěrečná sekvence, v níž vypravěč, dosud vystupující jako nezaujatý vyšetřovatel, vystoupí z role a dá najevo své pohnutí a zoufalství z celé situace. Umím si představit, že podobné pocity měli ohledně nepochopitelného chování matky i tehdejší vyšetřovatelé.

 

And the Winner is…

V páteční večer proběhlo vyhlášení vítězů Prix Europa v jednotlivých kategoriích. Za sekci Radio Fiction zvítězily seriál Young Beautiful Monsters a drama Things. Na tzv. shortlist, tedy umístění na druhém až šestém místě, se dostaly například: Eco-man, Fairy Songs and Pop Tales, Guilty, Zana, Atlas of Remote Islands, Total daze nebo The Sky is Wider. Za vítěze jsem opravdu moc ráda, oba byli mí velcí favorité.

Účast na festivalu Prix Europa považuju za opravdu klíčovou, co se týče kontaktů na tvůrce z celé Evropy, seznámení se s jejich tvorbou i se současnými tendencemi v evropském rozhlase. Moc si cením možnosti vidět a slyšet, jak rozhlasová fikce reaguje nejen na akutní problémy jako je migrace a střety různých kultur, ale také na změny posluchačských mechanismů. Řada rozhlasových domů již počítá s dominujícím poslechem z počítače na sluchátka a ceněna je také schopnost jasně a bez zdlouhavých peripetií zprostředkovat hlavní téma za použití originálních zvukových postupů. Tematicky se vícekrát v programu objevil motiv kómatu (a „života“ v něm) nebo světa budoucnosti – včetně různých postapokalyptických vizí.

Jsem moc vděčná, že jsem se festivalu mohla zúčastnit, že jsem mohla poznat tolik skvělých lidí a moc doufám, že některé z nich jednou budu moci uvítat i v Olomouci.