Autor: Tomáš Bojda

 

Letní prázdniny přinášejí v roce výročních osmiček několik významných výročí či jubilejních oslav. Kromě devadesátých narozenin dramatika a prozaika Pavla Kohouta si připomínáme také nedožitou stovku švédského filmového mága Ingmara Bergmana. Sto let zároveň uplynulo od zavraždění posledního ruského cara Mikuláše II., jehož osud literárně zpracoval význačný ruský spisovatel a historik Edvard Radzinskij ve svém románu Poslední car: Zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. Radzinského prózu pro rozhlas upravil Jaroslav Someš a Lída Engelová, která se stala zároveň režisérkou inscenace Poslední noc posledního cara. Nahrávku z roku 1997 reprízuje Vltava v úterý 17. července, tedy přesně v den stého výročí carovy smrti.

Car Mikuláš II.

Edvard Radzinskij si získal renomé jako autor historicky laděných próz vycházejících z ruských dějin. Mimo faktograficky přesného svědectví o pádu carismu v Rusku Radzinskij publikoval také biografické portréty Stalina (1997) Rasputina (2001) nebo cara Alexandra II. (2005). Českému rozhlasovému publiku Radzinského představil Jiří Horčička, který v roce 1987 režíroval inscenaci Lunin aneb Smrt Žáka v přítomnost Pána, v níž se velké příležitosti dostalo zejména Eduardu Cupákovi v titulní roli Lunina. Radzinskij svými politicky angažovanými spisy dodnes sbírá celosvětové uznání, je držitelem několika mezinárodních ocenění.

Inscenace Poslední noc posledního cara rekonstruuje násilné převzetí moci bolševiků v Rusku. Car Mikuláš Alexandrovič Romanov byl spolu s carevnou Alexandrou Fjodorovnou i pěti dětmi nejprve odvezen do uralského Jekatěrinburgu, následně zde poté s celou rodinou zastřelen. Režisérka Engelová se soustředila zejména na detailní vybudování plastické atmosféry strachu, hrozby, napětí a blízké smrti. Koncentrace výrazových prostředků vyniká v komponovaném prostoru stísněného sklepení, kde carská rodina čeká na rozhodnutí nad svým osudem. Špičkové herecké obsazení zkušených rozhlasových herců přispělo k niterné kresbě charakterů, které se nerozehrávají do větších oblouků, zato o to naléhavěji zpřítomňují psychofyzický stav obětí i pachatelů. Car Mikuláš je v podání Viktora Preisse do posledních chvil důstojným mužem. Preissův jemně odstíněný projev stojí na pečlivé artikulaci i mistrně zvládnuté práci s dechem, carevna Heleny Friedrichové je naopak živočišnější, emočně rozmanitější. V kontrastu k oběma stojí čekisté Fjodor Lukojanov Jana Hartla a Jakov Jurovskij Ladislava Mrkvičky, postavy nervní, kterým oběma herci vkládají výrazovou dynamiku i intonační naléhavost. Právě Jurovskij se stal vrahem cara, careviče Alexeje i dcery Taťány.

Režisérka Lída Engelová

Engelové režie, v níž vynikají hlasové dispozice interpretů, udržuje kromě úvodního a závěrečného sborového nápěvu kompaktní rámec komorní herecké inscenace, zdánlivě strohé ve využívání zvukových vrstev, které však nahrazují interpretační kvality herců a nosnost tragického příběhu. Brutalitu vývoje ruských dějin dokládají slova komentátora (Vladimír Fišer), jenž na závěr připomíná, že „všichni vedoucí činitelé Uralu, kteří podepsali rozsudek smrti carské rodiny, byli zastřeleni ve stalinských lágrech. Všichni, kteří zločin spáchali, zemřeli ve své posteli, jak o to prosil Boha poslední car…“