Autor: Tomáš Bojda

„Mnoho věcí ztratilo časem smysl, ale zůstal mi ten můj svět. Ten malý svět, který mám sám pro sebe. A na tom jsem nic nezměnil.“ Trpké konstatování ústřední postavy hry Konfrontace, je výpovědí autorova alter ega, vězně Filipa Kováře. Režimem pronásledovaný spisovatel Karel Pecka by se letos v prosinci dožil devadesáti let. O trvalosti jeho odkazu svědčí skutečnost, že Vltava Konfrontaci reprízuje v rámci cyklu Současná hra. Pecka strávil v komunistických lágrech a kriminálech od roku 1949 deset a půl roku. Tematika a prostředí vězení, se staly východiskem většiny jeho literárního díla.

Karel Pecka

Konfrontace vznikla na základě jedné z povídek triptychu Úniky, které Pecka jako svou prozaickou prvotinu publikoval v roce 1966. Rozhlasové nastudování z roku 1968 bylo za normalizace smazáno, autorově tvůrčí perzekuci přispěl brzký podpis Charty 77 a disidentská činnost. Až o takřka třicet let později (1996) dramaturg Josef Hlavnička hru pro rozhlas upravil podruhé, režisérem pětačtyřicetiminutové inscenace byl Petr Adler. Kromě Konfrontace přitom v devadesátých letech v rozhlase vzniklo i několik dalších nastudování Peckových textů – v režii Jiřího Rolla například trojdílná četba Mafie velká a malá s Rudolfem Pellarem či Doktor Faust na Malé Straně s Radoslavem Brzobohatým (obě podle Peckovy sbírky povídek Malostranské humoresky). V roce 2008 natočila Hana Kofránková ze stejné sbírky povídku Pohořelý básník v kongeniální interpretaci Josefa Somra.

Atmosféra strachu, udavačství, nedůvěry, všudypřítomné podezíravosti, je pro rozhlas nosná důrazem na lidský konflikt mezi vězni i duševní konflikt jedince se systémem. Představa stísněné uzavřené cely dovedně pracuje s posluchačovou imaginací. Izolovaný prostor Konfrontace, budovaný promyšleně rezonujícími hlasy, vstřebáváme z každé repliky. Klíčem dusného dramatu je zejména přesně vystižená základní situace. Spoluvězni ve vášnivých debatách hledají každou naději, výsledkem jsou však jen zvyšující se podezření mezi sebou navzájem.

Adlerovo nastudování stojí na pevných dialozích, existenciálním ladění, celkové autenticitě světa muklů, kteří nemohou věřit nikomu kromě sebe. Autobiografickou postavu Filipa Kováře vytvořil Jan Novotný bez hlasových příkras. Syrovost reality je prohlubována stupňujícím se napětím v dialozích Kováře s dalšími vězni. Režijní záměr obsadit vedle sebe zcela rozdílně modulované hlasy Jana Novotného, Jana Přeučila (Rudolf Doležal) či Svatopluka Skopala (Přemysl Koša) se ukázal jako citlivě zvolený princip, který minimalistickým uchopením hlasového vyjádření charakterizuje odlišné lidské i morální kapacity jednotlivých odsouzenců. Zatímco Přeučilův ostře řezaný témbr autoritativně kalkuluje s pozicí vězňů, Skopal svému Košovi přidává na expresivitě dechovou frekvencí. Novotného Kovář v introspektivních obrazech naléhá na nutnost uchovat si morální sílu, nepoddat se tragice bezvýchodného osudu.

Mrazivá závěrečná scéna soudu krutě obnažuje morální cenu, kterou je za své propuštění člověk ochoten zaplatit. Memento komunistických zločinů je výstrahou s trvalou působností.