Autor: Tomáš Bojda
Kvitoval jsem s povděkem, že Vltava reprízuje Tanec smrti (19. ledna). Inscenace z roku 2008 pro mne zůstává modelovou ukázkou toho, kam až může dospět rozhlasový herec při ideálním skloubení technické kvality a výrazové rozmanitosti. Zároveň v době neustále diskutované rovnoprávnosti a sporných kauz upozorňuje na hlubší obrysy odvěkého tématu soužití muže a ženy.
August Strindberg
Režisér Michal Pavlík nastudoval jedno ze stěžejních dramat Augusta Strindberga s důrazem na hereckou akci. Ústřední konflikt, pojednávající bezvýchodnost partnerství obou pohlaví, nesnesitelnou blízkost a zároveň mučivou nutnost zůstávat spolu, rozehrává na pomyslné auditivní scéně věkově rozdílná dvojice Viktor Preiss (Edgar) a Nela Boudová (Alice), ve vedlejší roli bratrance Kurta vystoupí ještě Lukáš Hlavica. Je nutno dodat, že Pavlíkova inscenace vychází pouze z prvního dílu Strindbergovy dvoudílné hry, švédský autor jej dokončil roku 1900. Žánrově i tematicky vrstevnatý text se pohybuje na škále psychologické, symbolistní, ale také expresionistické polohy. Dialogy získávají v kongeniálním překladu Zbyňka Černíka na údernosti, každá replika se doslova hemží ironií, narážkou či dvojsmyslem, občas pohrdáním, občas arogancí, někdy nenávistí, často také zoufalou vášnivostí. Střet zdegenerovaného páru ve výsledku obžalovává jak Edgara, tak Alici. Konflikty manželské dvojice, chtě nechtě uvězněné v izolaci pevnostní věže, vyvolávají působivé obrazy bezvýchodné vydělenosti, vyřazení ze zdánlivě běžného života a lidského porozumění. Zdánlivost je však skutečně spíše zdánlivá, nechtěl snad Strindberg skrze izolaci ukázat disharmonii všude kolem sebe? Krutá kritika lidských vztahů, vyčerpaných duševních zásob, se odráží v nemožnosti souladu mezi dvěma osobami odkázanými na sebe samy. U obou postav přitom nejde ani tak o propracovanost vlastních charakterů, jako spíše archetyp střetávajících se nesmiřitelných protikladů.
Viktor Preiss
Komorní ladění hru pro rozhlas jako by předurčilo, je s podivem, že rozhlasová adaptace Tance smrti vznikla až v roce 2008. Velké herecké příležitosti se s gustem zmocnili všichni tři protagonisté, zejména ovšem Viktor Preiss. Zkušený herec si komplikované role antihrdinů v oné době užíval velkoryse (Informátor v Normálním okruhu, Timon Athénský ve stejnojmenném dramatu Williama Shakespeara, obě v režii Hany Kofránkové). Edgarovy psychofyzické tenze Preiss komponuje v sugestivních okamžitých črtách i působivém oblouku. Dýchavičné frázování prokládá rozkolísanými intonacemi, zdůrazňuje tak deformaci postavy, její rozptýlené touhy, bolesti či potřeby. V Preissově podání vynikají Edgarovy dílčí osobnostní rysy; herec jej vykresluje jako patologického egocentrika, rouhačsky pyšného intrikána, jehož citová zásoba se omezuje na touhu po moci: v ubohém světě Edgarových tužeb už alespoň po ovládání vlastní ženy a respektu (nepřítomného) okolí. Nenávistné repliky („všichni lidi jsou sebranka“) Preiss střídá s poživačnou drobnokresbou úsměvných vzpomínek („makrela na rožni s plátkem citronu a sklenkou bílého burgundského“), dosahuje přitom pozoruhodné výrazové expresivity. Dynamika kadencí, mnohdy do extrému vyhnané zloby si nezadá s rafinovanou důvěrností, kterou Preiss používá při Edgarových libůstkách (odkazy na jídlo a další slasti dřívějších let). Tragikomický rozměr imanentní předloze proto odhalujeme především díky akcentu deformace postavy, Preiss takto elegantně křesá expresionistické valéry Edgara, jež ostatně symbolizují celé Strindbergovo drama.
Mrazivá témata, artikulovaná zde výhradně hereckou interpretací, zůstávají nadčasovým mementem dodnes; jejich naléhavé aktuálnosti neubralo ani více než století. V tomto případě zejména díky tvůrčí virtuozitě Viktora Preisse.