Poněkud ponuře mohli posluchači Českého rozhlasu Dvojky zakončit víkend v neděli 18. ledna mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní. V tomto čase byla uvedena repríza rozhlasového dokumentu Dana Moravce s názvem Ahoj, chci umřít. Své jméno toto dílo získalo podle úvodních slov příspěvku na jednom internetovém fóru. Desítky lidí zde diskutují o různých možnostech (pokud možno bezbolestné) sebevraždy a svorně tvrdí, že život pro ně ztratil smysl. Dva z nich se dokumentaristovi odhodlali svěřit, co je k tomuto pocitu vede.
Dan Moravec, který za tento dokument získal cenu z přehlídky REPORT 2014, často natáčí s lidmi, kteří jsou v nezáviděníhodné životní situaci, a proto musí umět pečlivě volit svá slova. Moravec si klade otázku jak s těmito lidmi, odhodlanými zemřít, jednat, jaké otázky si může dovolit a zda se dokonce jeho natáčení nemůže stát spouštěčem, který pomůže urychlit jejich rozhodnutí odejít ze světa. Oba hrdinové dokumentu nejsou – naštěstí – na své cestě ke konci příliš daleko. Tím, že ještě chtějí o své situaci a problémech, které je vedou k myšlenkám na smrt, mluvit, existuje stále šance „na záchranu“. To potvrzuje i přítomný hlas psychologa —„Kdo si chce povídat, zatím to neudělá.“ U těch, kteří se na fóru neozvali, roste pravděpodobnost, že se ve svém mlčení o rozhodnutí skončit ujišťují.
V úvodu dokumentu předchází našemu seznámení s oběma respondenty – nezaměstnanou Denisou a umělcem Václavem – krátká sekvence představující namluvené úryvky z diskusního fóra o způsobech sebevraždy. Kde taky jinde dnes najdeme radu nebo rovnou návod na cokoliv rychle a zadarmo a ještě si můžeme vybrat z několika možností. Lhostejno jde-li o recept na domácí zavařeninu či domácí lobotomii. Hlasy znějí cynicky, nezúčastněně – jakoby to, co napíšeme na internet, ani nenapsal skutečný člověk.
Oba respondenti mají mnoho společného, a přesto se liší jak svými osudy, tak momentálním přístupem k sobě a svému životu. Denisa je v odhodlání zemřít nejistější, s větší aktivitou se snaží řešit své problémy – najít si práci, srovnat se se svou sexuální orientací, vyhledávat světlé okamžiky, které jí pomohou přežít. Václav naproti tomu zní více rezignovaně. Se znatelným cynismem vysvětluje svou obtížnou finanční situaci, která především jej vede k myšlenkám na sebevraždu, a pragmaticky uvažuje nad způsoby jejího provedení. Při životě ho zatím drží především snaha splácet své dluhy.
Velkým kladem dokumentu je citlivý přístup autora, který přestože vstupuje do vysoce privátní zóny svých respondentů, zachovává věcný, nevtíravý a zároveň přátelský přístup. Díky tomu se mu daří zachytit příčiny jejich neštěstí, ale současně nepřesáhnou určitou diskrétní zónu. Zajímavý je i způsob, jakým Moravec navazuje rozhovory na konkrétní témata s využitím prostoru, ve kterém se s dotyčnou osobou nachází. S Václavem rozmlouvají při tvorbě obrazů, s Denisou v kavárně nebo na výstavě o pomíjivosti. Právě při diskusi nad díly korejské umělkyně JaeEun Choi se nejvíce odhalují věci, které Denisu těší a díky kterým stále lpí na životě.
Rozhlasový dokument Ahoj, chci umřít zasáhl pozitivně minimálně oba své protagonisty. Tím, že o svých problémech mluvili a nahlídli je tímto způsobem i zvenčí se myšlenkově jakoby vzdálili rozhodnutí ukončit svůj život a závěr díla je až překvapivě optimistický: Václav odjíždí pracovat do Ameriky, Denisa je rozhodnutá vyřešit své problémy a nalézt znovu chuť žít. A možná se jim podařilo podobné odhodlání dodat i řadě dalších přispěvatelů zmíněného fóra.