„Dovolal jsem se na posluchačskou linku? Ne, tady jsou nekrology, my nemáme nic společného s živým vysíláním.“

Bohatá škála humoru a vtipu od lidového přes parodizující až po ten nejbláznivější, to je jedna z výrazných deviz žánru kabaretu. Ten vznikl na konci 19. století v Paříži a na počátku 20. století se rozšířil na divadelní jeviště celé Evropy. Se vznikem a expanzí rozhlasu pronikl kabaret i na zvukové vlny, kterých se (ale už v daleko menší míře) drží dodnes.

V pravidelném pořadu stanice Český rozhlas Vltava Kabaret v éteru se můžeme setkávat s nejrůznějšími přístupy a pojetími tohoto žánru v rozhlasové podobě v závislosti na autorech, kteří se zde objevují. Poslouchat jsme tak mohli například sofistikovanou slovní komiku herce Jaroslava Duška nebo se seznámit s autentickým procesem vzniku rozhlasové inscenace v podání uskupení Rádio Ivo. Autorem listopadového dílu Kabaretu v éteru s názvem Až na vrchol byl Vít Vencl, který vsadil na typické kabaretní prvky, jako jsou krátké a zdánlivě spolu nesouvisející výstupy prokládané hudebními čísly, skeči a hříčkami. Zastoupena je poněkud komicky také další významná složka původního kabaretu, kterým je tanec, zde zosobněný souborem stepařek, jež údajně vytváří typický klapavý zvuk pomocí svých zubů.

Hudební party představuje kromě „stepařských“ čísel také ústřední písnička Nožky, nožky, nožičky zhudebněná skladatelem a dirigentem Marko Ivanovičem. Tato píseň se neustále prolíná celou inscenací, je velmi správně vzhledem k záměru otravná až vlezlá a když si vystupující postavy stěžují, že jim neustále hraje v hlavě, my posluchači si uvědomíme, že jsme na tom stejně. A v závěrečném honosném finále si tuto píseň nechtěně pobrukujeme spolu se všemi protagonisty.

Krátké výstupy této rozhlasové inscenace, jejímž režisérem je Vít Vencl, mají až estrádní charakter a leitmotivem řady z nich je právě vztah k rozhlasu, rozhlasovému vysílání a jeho organizaci, zvyklostem a stereotypům. Humor jednotlivých výstupů je několikrát vystupňován až do absurdních poloh a zcela koresponduje s anotačními větami pořadu: Kde jsou meze humoru? A kam až sahají možnosti rozhlasu?

Jedním z typických rozhlasových prvků, které jsou v několika výstupech tohoto kabaretu parodovány či stavěny do humorného světla jsou tzv. ohlasy posluchačů. Ti vstupují do inscenovaného vysílání svými telefonáty a střídavě se ucházejí o ceny, které rozhlas nabízí či se snaží vyjádřit svůj názor na uváděný program. To se jim však příliš nedaří. Například v jedné takové scéně se muž snaží dovolat do vysílání a postěžovat si na jeho úroveň, narazí však pouze na automat, který jeho stížnosti nepřijímá. Po nějaké době už je posluchač zcela zoufalý a zkusí místo kritiky vyslovit pochvalu. Jeho odpověď je rázem akceptována a dokonce je zařazen do slosování o hodnotné ceny.

Žánr kabaretu se dále vyznačuje snahou o reflektování určitých aktuálních témat z oblasti společenské, politické i kulturní. V tomto ohledu se inscenace Až na vrchol několikrát dotýká pokrytectví a prázdných frází spojených s politikou, kdy postavy vedou absurdní hovory bez obsahu a smyslu.

Shodou okolností se inscenátorům povedl zajímavý přesah do současné situace, aniž to předem plánovali. Ve hře je totiž jedna ze sekvencí věnována problematice železniční dopravy a jak řešit její nedostatky, přičemž v době vzniku této recenze ještě stále trávili některý obyvatelé České republiky hodiny na kolejích z důvodu ochromení vlakové dopravy kvůli náhlému příchodu zimního počasí.