Autor: Andrea Hanáčková
V lednu roku 2015 se na půdě Českého rozhlasu uskutečnilo pracovní setkání filmových a rozhlasových dokumentaristů. Všechny překvapila hojná účast především studentů, kteří se rozhlížejí v mediálním světě a hledají uplatnění pro své příběhy. Pamatuji si překvapení a obdiv televizních a filmových kolegů nad tím, že Český rozhlas věnuje pozornost dalšímu vzdělávání svých tvůrců a radost nad bohatou diskusí, která vznikla nad možnostmi spolupráce obou médií. Její konkrétní podobu představila přesně po roce autorka Veronika Korčáková v dramaturgické a režijní gesci Lenky Svobodové v minisérii rozhlasových dokumentů Cesta ze dna. Ve čtyřech příbězích sledujeme osudy žen, jejichž společným osudem byla po delší dobu nezaměstnanost a marné hledání práce.
Forma spolupráce televize a rozhlasu je nasnadě – kromě kamery a filmového zvuku „sleduje“ respondenta i kvalitní rozhlasový přístroj, který může zachytit i osobnější a intimnější momenty s respondenty, okamžiky, kdy jsou u stolu nebo na procházce jen dva bez přítomnosti dalších osob. Další rovina spolupráce se musí odehrát v rovině producentské – zde se šťastně spojila prozíravost zkušené televizí dramaturgyně Aleny Müllerové a chuť Lenky Svobodové zkusit něco nového a s televizí se domluvit. Takto rozhlas získal 140 hodin materiálu, které po odvysílání TV cyklu Cesta ze dna zůstaly ladem, než se jich znovu chopila autorka, dotočila aktuální situaci svých respondentek a v nové přestříhané verzi nabídla rozhlasovým posluchačům.
Během února jsme tak na Dvojce dostali v premiérách čtyři svižné rozhlasové portréty, jimž je společné časové ukotvení mezi lety 2013-2015. Dochází v nich ke zlomovým životním okamžikům – narození dětí, nemoc, likvidace firmy, exekuce, rozvod, zásadní proměna vztahu k hodnotám lidského života, ale i úspěch po sérii neúspěchů. Základní životní situace je stejná – žena nemůže najít práci, až děsivě společný je i zásadně determinující vliv peněz na životní pocit zpovídaných žen – všechny postupně přiznávají, že vztahy v rodině, jejich duševní i fyzické zdraví a vlastní sebeúcta nesmírně utrpěly v okamžiku, kdy se peníze staly alfou a omegou dennodenního snažení.
Autorka do dokumentů vstupuje poměrně razantně, s přiznanou osobní sympatií a možná místy nadbytečně zdůrazňuje svůj dobrý vztah s jednotlivými ženami. Kompozici buduje výhradně na situacích, neslyšíme položené otázky. Charakter a temperament žen vnímáme téměř výhradně skrze jejich jednání. Většinou působí spontánně a realisticky, jako třeba když Martina poprvé vede svá dvojčata do školky, několikrát je zřejmá hranost nebo minimálně stylizovanost respondentů – třeba když Katce vysvětluje její otec u jídla, jak ji vychoval, proč ji vštěpoval právě tyto zásady a jak si s tím teď má poradit. Podstatnější ale je, jak široké spektrum témat se daří autorce nastolit. Přestože neopouští tematickou linii nezaměstnanosti, jiná témata se generují z kontextu příběhů a dostředivou silou hlavní téma podporují. U Báry jsem intenzivně vnímala téma výchovy dětí, jimž předáváme konkrétní modely chování a jednání. Martina otevřeně zveřejňuje problém umělého oplodnění, obludného rozměru finanční náročnosti tohoto farmaceutického byznysu a mnohaleté finanční důsledky, které ji srazily na kolena. Při mnoha situacích Romky Katky jsem cítila vděčnost, že téma nezaměstnanosti Romů je takto široce otevřeno veřejné diskusi právě v čase, kdy celá Evropa nahlas uvažuje o zaměstnatelnosti uprchlíků. Katka zažívá potíže kvůli své etnicitě pravidelně a to umí perfektně česky, je vzdělaná a má podpůrné rodinné zázemí.
Při poslechu jsem častou myslela na všechna recepční specifika rozhlasového poslechu – mnohé záběry jsou opravdu výsostně televizní a proto především naše zkušenost s televizními dokumenty tohoto typu nám umožňuje představit si pohovor na úřadu práce, procházku s rodinou kolem kostela nebo právě otevřenou hospůdku, která je zmíněna jedinou větou. Posluchač poměrně záhy dekóduje jednotlivá prostředí, dokáže je zasadit do kontextu předchozího dění a kvůli vysokému tempu událostí se posluchačská empatie a hlubší emoce dostaví až nakonec. O to intenzivněji. Je rozhodně i velká zásluha zvukového mistra Romana Špály, že jsou četné zvukové změny čitelné a srozumitelné. U všech pořadů jsem měla nejasný pocit nedořečenosti. Snad právě kvůli upozadněným tématům, které však – kromě nezaměstnanosti, velmi intenzivně utvářely životní pocit portrétovaných žen. Jakkoli i dokument razí trend ke zkracování, myslím, že časosběr takového rozsahu by unesl i čtyřicetiminutovou stopáž dokumentu. Dostalo by se tak na pečlivější ohledání témat, která zůstala jen v přibližné skice. Ale kdoví – možná by zodpovězení všech otázek, jež takto v posluchačích zůstávají, sice dostálo dokumentaristické preciznosti, ale prošly by tak vlastně jen nevzrušivě kolem nás.