Autor: Andrea Hanáčková

Český rozhlas 3 uvedl domácí verzi rakouského featuru Franzisky Dorau o evropských pacientech se stařeckou demencí a Alzheimerovou chorobou, které jejich blízcí odváží na dožití do Thajska (Prázdniny na doživotí, v originále Life´s Holiday – über die Pflege europäischer Demenzkranker in Thailand). Jakkoli základní téma působí jako zvrácená turistika nebo rozmar několika zbohatlíků, nejde o žádný populární bulvár. Dorau zachytila zoufalé životní situace několika lidí, jež vyústily v rozhodnutí odložit milovaného člověka do péče ošetřovatelů na druhém konci světa. Přestože jde v případě zmíněných nemocí o hrozivě narůstající problém, evropská společnost stále nepřikládá stárnutí populace náležitý akcent. V českém rozhlasovém prostředí jsme mohli zaznamenat časosběrný dokument Daniela Moravce Než se setmí. Inspirací pro tento počin byla kniha Vyhasínání mozku od Martina Kleina rozhlasově zpracována v interpretaci Jana Kačera. Ani v jednom případě nejde o lehký poslech. Slyšet o totálním rozpadu identity a vědět, že nemoc plíživě obklopuje naši populaci, nepůsobí dobře. Alarmujícím způsobem působí sdělení, že evropská společnosti má v tomto kontextu problém s humánním přístupem k rodině, v níž trpí nejen nemocní, ale také jejich pečující příbuzní.

Franziska Dorau při natáčení

Feature Franzisky Dorau však uhranul porotu Prix Europa 2012 především způsobem vyprávění. Přestože autorka obsáhne ve svém dokumentu několik životních příběhů a vystřídá lokace v Thajsku, Ženevě a Curychu, obejde se bez popisných titulků. Neustále pracuje s kontrapunktem. Příjemná relaxační atmosféra thajského letoviska, při níž si kdekdo představí klišé thajských masáží, je vzápětí nabourána prvním reálným dialogem prozrazujícím zmatenost a neukotvenost pacienta. Chiang Mai, městečko, v němž se kdysi Švýcar Martin rozhodl pečovat o svou nemocnou matku a založil zde penzion pro podobné případy, je prezentováno jaké velmi živé místo, zcela nepodobné hluku evropských měst. Zde je přítomen životadárný ruch, klidné mluvení přátelských hlasů, zpívající ptáci, šumící moře, příroda okolo. Evropa naopak působí v neblahých vzpomínkách příbuzných, kteří odsud své nemocné odvezli, jako prostor emoční sterility.
Emotivní výpovědi zaznamenává autorka ohleduplně, své respondenty nechává hovořit bez přerušení. Nevyhledává senzační okamžiky, nedramatizuje už tak vyhrocená sdělení. Dorau s posluchači jedná jako s uvědomělým publikem, které je schopno orientovat se pomocí kvalitně zvládnutého zvukového designu bez verbálních popisů. Nesděluje svůj názor, neobhajuje žádnou z možností – toto privilegium nechává na posluchači. Přesně vystihuje okamžik, kdy se posluchač sám sebe doptává: Kdo teď právě mluví, jaký má za sebou životní příběh a kde se právě nachází? Postupně buduje zvukový obraz místa, v němž má každý nemocný dostatek času se zorientovat nemocnou myslí v realitě. Česká verze dokumentu citlivě ponechává co nejintenzivněji znít původní sound design a zachovává velký klid ve výpovědích.
Jedinečná křehkost dokumentu tkví v jeho specificky rozhlasové kvalitě. Hlas nemocného Bernarda nezazní, ve své nemoci už má jen svůj vnitřní tichý monolog, přesto je jeho přítomnost posluchačsky hmatatelná. Vnímat jeho fyzično skrze roztřesený hlas dojaté, láskyplně hovořící Christiane a miniaturní náznaky pohybu v její blízkosti je daleko silnější, než by byla jeho osobní výpověď. Matné tóny tlumeného klavíru a lehounké probublávání perkusí zní mezi výpověďmi těch, kteří si na to za své blízké ještě pamatují. Ticho a prázdnota v myslích pacientů tak dostaly svůj zvuk.