Od dokumentů uváděných kolem 17. listopadu očekáváme vždycky něco mimořádného. Ale co vlastně? Má-li to být dokument doby, nebude to nic radostného. Má-li to být připomínka toho, co chtěly miliony lidí v ulicích českých a slovenských měst na sklonku roku 1989, může z toho vyjít pocit frustrace. Má-li být výsledkem poslechu alespoň nějaká – ideálně apelativní naděje, je třeba najít příklady lidí, kteří neskládají ruce do klína. Pravdivý pozitivní vzorek současné generace třicátníků.
Zřejmě takto nějak uvažovali dokumentarista Michal Ježek a dramaturg Daniel Moravec, když připravovali pořad Tři sametové cesty uvedený v předvečer svátku 17. listopadu na Dvojce. Michal Ježek oslovil tři vrstevníky, muže narozené v letech 1982-85, kteří podstatnou část svého života prožili už ve svobodném státě. Všichni tři v určité chvíli svého studentského života dospěli k názoru, že se chtějí nebo přímo bytostně musí zapojit do politického života. Všichni tři jsou vzdělaní, mají zkušenosti ze zahraničí, aktivně publikují a pohybují se na hranici akademického světa a reálné politiky. Jaromíra Baxu líčí autor jako odvážného regionálního politika, který už během své kariéry místního i krajského zastupitele ustál nevděčnou pozici člověka upozorňujícího na rozsáhlou korupci v místní správě. Sympatický písničkář, sociolog Jiří Boudal popisuje cestu od studentské aktivity přes nevládní organizaci až do byznysu, který úzce souvisí s veřejným prostorem a míněním. Původně anarchista Ondřej Slačálek nabízí možný životní postoj akademika dobře orientovaného v české zahraniční politice a zároveň nerezignujícího na svou občanskou možnost vyjádřit nesouhlas s ní, třeba účastí na demonstracích. Posledně jmenovaný charakterizuje ducha doby jako „skeptický, až cynický“ a varuje před druhým adjektivem. Tuto společenskou náladu se autor pořadu pokusil naznačit anketou, jejíž respondenti se ozývají v průběhu celého dokumentu. Nezazní jediný pozitivní hlas – to je vždycky v anketě podezřelé a takto sestříhaný materiál působí účelově. Budu-li ovšem jako posluchačka ctít základní premisu dokumentu – pravdivost, věřím, že skutečně tak neradostný obraz nabízí série odpovědí na otázku: Jak se vám jeví vývoj naší společnosti teď, 26 let po listopadových událostech? Příběhy tří mužů, kteří nerezignovali a snaží se podle svých nejlepších sil tento stav změnit, tak v sobě nakonec kýženou naději jaksi nesou.
Zásadní problém pořadu ale vidím jinde. Jsem si totiž jistá, že podobných osudů by autor našel v naší zemi tisíce. Kromě aktivismu nenabídl svým dokumentem jiné společné téma, prostor, v němž by se vybrané tři osudy protnuly, výběr respondentů tak působí docela nahodile. Pokud tedy měl vzniknout jakýsi nadějeplný hromadný portrét jedné generace, ptám se, proč mezi nimi není ani jedna žena? Přítomná Saša Uhlová tu vystoupila pouze jako svědkyně a respondentka podporující, jistě pozoruhodný obraz Muže. Je to, myslím, velmi příznačné. Tento základní pohled na polistopadovou společnost bez přiznání paritní přítomnosti žen ve skutečnosti ukazuje na podstatný symptom toho, proč se nám tak zoufale nedostává empatie a solidarity. Proč žádný z „hlasů ulice“ nemluví v rámci lidově mudrujících politických úvah o dobrovolnictví, občanské společnosti, spolkové činnosti, pocitu sounáležitosti, hrdosti Evropanů. Michal Ježek natočil u příležitosti 17. listopadu 2015 dokument o třech svých známých nebo známých známých. Podstoupit riskantnější, pracnější cestu a vytvořit tak hlubší obraz doby se neodvážil.
Andrea Hanáčková