Andrea Hanáčková
Nekrácená podoba textu z dokrevue.
Olympiáda je za námi. Na mediální horečku kolem jednoho každého sportovce, jeho šancí, ambicí, stravy a ovšemže zranění, se Český rozhlas začal připravovat přesně před rokem. Sportovní redakce veřejnoprávního média se spojila s Českým olympijským výborem a vznikl tak projekt s názvem Olympijský rok. Od podzimu 2015 do začátku letošního léta natáčeli sportovní reportéři devět adeptů na olympijské medaile a vytvořili devět půlhodinových portrétů. Odvysílány byly v polovině prázdnin 2016 těsně před zahájením olympiády v Riu.
Nejsem schopná posoudit dramaturgický výběr devíti sportovců (chodkyně Anežky Drahotové, kanoista Josef Dostál, šermíř Alexander Choupenitch, cyklista Jiří Ježek, judista Lukáš Krpálek, moderní pětibojař David Svoboda, plavkyně Simona Baumrtová, tenistka Lucie Šafářová, vodní slalomář Vavřinec Hradilek). S pohledem na výsledkové listiny může zaznít otázka, proč ve výběru chyběla Zuzana Hejnová, střelec David Kostelecký nebo cyklista Jaroslav Kulhavý, na druhé straně se podařilo natočit Lukáše Krpálka nebo Josefa Dostálka, kteří ve svých disciplínách uspěli. Je jasné, že v množství sportů, sportovců a medailových nadějí někdo prostě zůstal „pod bednou“, je také možné, že některé slibné pořady se třeba nepodařilo dotáhnout do konce.
Žánrové otazníky
Český rozhlas prezentoval projekt jako sérii „časosběrných dokumentů“. Zcela výjimečně a mimo formát je odvysílal na stanici Radiožurnál. To je nezvyklé, neboť jednička Českého rozhlasu dokumentární pořady nevysílá, zařazuje je jen zcela výjimečně. Podívejme se tedy, co tak mimořádného dokumentární minisérie nabídla. Především zřejmě vyhověla předpokladu, že zatímco sociální dokument mainstreamový posluchač nezvládne, pořad o populárním sportovci si každý
rád poslechne. Součástí zadání zřejmě byl i předpoklad jakéhosi „light“ dokumentu, který ponese bazální zprávu ze života vrcholového sportovce a nebude mít ambice na hlubší investigaci třeba na téma čistoty, morálky, prospěšnosti, smyslu a přesahů vrcholového sportu. Reportážní infotainment ze života sportovců. V tomto ohledu minisérie jistě svůj cíl naplnila.
Dokumentarista si ovšem mne bradu, co to vlastně poslouchá. Sportovní redaktoři prošli jakýmsi dokumentárním miniškolením a v konzultacích s dramaturgem Danielem Moravcem se učili zásady práce s mikrofonem v jiných, než čistě sportovních situacích. Z výsledného dojmu celé série předpokládám, že určitě dostali pokyn „točit co nejvíce v exteriérech běžné situace“, „ptát se blízkých lidí a pokud možno nejen na ty nejbanálnější věci“, „zapnout mikrofon hned při vstupu do místnosti nebo tělocvičny“, „pokusit se natáčet situace“. Všechny tyto ambice se v dokumentech projevily, některé více, jiné méně „okatě“. Zbytek už byla zřejmě záležitost střihu, (ne)dostatku materiálu, osobní schopnosti reportéra a empatie vůči respondentům a situaci. Nevím, na jakou techniku sportovní reportéři natáčeli, neodpustím si ale poznámku o občasné příšerné zvukové kvalitě záběrů. Nevyrovnaná hlasitost způsobila místy nesrozumitelnost komentářů, ani opakovaný poslech v klidu situaci nezlepšil. Jeden díl jsem slyšela v autě, v obvyklé situaci posluchače Radiožurnálu a tam jsem musela na některé pasáže dokumentu sluchově zcela rezignovat. Touha natáčet v často extrémně hlasitých exteriérech nebo prostě nezkušenost s natáčením více osob v hlučném prostředí si bohužel vybrala daň na profesní úrovni zvukové kvality dokumentů.
Časosběrnost
Tenistky B. Strýcová a L. Šafářová
Různým způsobem se autoři vyrovnali s aspektem časosběru. Funkční oblouk vytvořil časový aspekt například v portrétu tenistky Lucie Šafářové, kterou autor Jaroslav Plašil v létě 2015 zastihl na vrcholu její dosavadní kariéry, kdy byla Lucie v první desítce světového žebříčku. Vzápětí ale nastal strmý pád kvůli nemocem. Pětitýdenní trápení s břišním svalem se proměnilo v půlroční nemoc, která souvisela s autoimunitním systémem. Tak intenzivní ne-moc Lucie nikdy nezažila a ještě nikdy v kariéře se nemusela vyrovnávat s myšlenkou, že ji možná tělo zradilo a ona už nebude moci v tenisu pokračovat. (MUDr. Jan Hnízdil by nejspíše řekl, že tělo použilo veškerý varovný systém, aby Lucii upozornilo, že způsob jejího dosavadního života povede ke zhroucení a že už v tom odmítlo s ní pokračovat.) Reportér Jaroslav Plašil poctivě rozložil natáčení do celého roku a opravdu využil mnoho příležitostí, jak s Lucií mluvit. V autě, v restauracích, v tělocvičně, na kurtech, po prvních jarních turnajích. Zároveň se ozývají reportážní záběry z vyhlašování ankety Sportovec roku, zazní jingle Radiožurnálu a jednoduchá zpráva posune čas i syžet reportáže. Naopak třeba v portrétu kajakáře Josefa Dostála se sice v čase posunujeme od závodu k závodu, ale interpunkci tvoří v podstatě jen posezení s tlachavým dědečkem na rybách (autor František Kuna). Chybí vývoj sociálního herce nebo příběhu, konflikt, překvapení. Dobrou příležitost k časovým posunům vytváří zimní příprava v cizokrajných zemích nebo méně obvyklé metody tréninku během roku. Pro šermíře Alexandera Choupenitche je jediná možnost profesního růstu v Itálii. Popis tamního šermířského klubu, kde se v klaretu cvičí nejlepší mistři svého oboru, s málo obvyklým obrazem pevného řádu, klidu, úcty k hierarchii a zkušenosti největších umělců klaretu, dávají na chvilku zapomenout, že posloucháme vyprávění o sportovní disciplíně (autor Petr Kadeřábek). Pětibojař David Svoboda dokáže zase barvitě vylíčit prostředí amerického klubu, kde se může intenzivně připravovat na sezónu. Atraktivní je i zvukové zachycení judistického randori, méně známého typu tréninku, v němž jde o vytrvalý boj s mnoha soupeři za sebou, o trénink síly, bojovnosti a výdrže. Sportovní reportéři jsou ovšem stejně neposední jako jejich sociální herci a nevydrží situaci s mikrofonem jen pozorovat. Posluchač nemá příliš šanci zaposlouchat se do zvukového obrazu a pokusit se z křiku, tupých ran, funění a zvuků úsilí doslova ucítit onu námahu vrcholového tréninku. Hned je tu reportér, zvyklý situaci popsat z hlediska sportovního zážitku a sportovec, který se k situaci vyjadřuje. Ve sportovním zpravodajství nebo publicistice je tento typ reportování obvyklý, dokument mohl nabídnout v plasticitě zvuku těla a jeho výkonů více životných obrazů, které by vypovídaly samy o sobě.
Opomenutá etika zdraví
Výpověď o vrcholovém sportu tedy zůstala na autorech a samotných sportovcích. Nutno říci, že se střídavým úspěchem. Když posloucháte sérii v kuse, můžete se místy cítit poměrně demotivovaní a málo zvědaví na další díl. Slyšet za sebou portrét Anežky Drahotové a Lucie Šafářové znamená děsit se zhruba třetí minuty, kdy se začne mluvit o zraněních. Trenér naší reprezentantky v chůzi Ivo Piták představuje esenci pohledu na výkonnost ve vrcholovém sportu: “Pokud se mi někdo zamotá na kole, tak potřebuju zvednout mobila a mít tam doktora, kerej mi to pozašívá za čtvrt hodiny na baráku…“, vysvětluje výhody domácího soustředění brzy poté, kdy nám reportér sdělil, že by Anežčino zraněné stehno potřebovala 12 – 18 měsíců klidu, což v olympijské přípravě nepřichází v úvahu. Trenér zachovává optimismus: „Když se Anežka bez bolesti dostane do poloviny, tak tu druhou půlku už zkousne.“ Naprostá absence reflexe takto úchylného postoje ke zdraví a fyzické mohoucnosti dvacetileté mladé ženy činí z dokumentárního portrétu nechtěnou ukázku zrůdnosti vrcholového sportu. Anežka statečně dává rozhovor bezprostředně po neúspěšném závodu, ale hlas se jí chvěje a já slyším pouze intenzivní bolest a touhu po klidu. Jako zásadní etický problém vnímám, že se nad tím v dokumentu nikdo nepozastaví. Že pro zúčastněné sportovce, ale také pro reportéra jde o otázku závodnické vůle, nikoli nutné ochrany lidského zdraví. Dokument Tomáše Kohouta o Anežce Drahotové je naštěstí jediným extrémem tohoto typu a lze z něj vytěžit minimálně pocit vděku k ostatním sportovcům, kteří se udržují relativně zdraví a nezatěžují posluchače popisem podélné ruptury stehenní kosti.
RIO 2016_oficiální oblečení
Průvodní slovo sportovních reportérů obecně tuto dokumentární sérii spíše zatížilo a konkrétním pořadům někdy ublížilo. Reportér Štěpán Pokorný hned v úvodu označí pětibojaře Davida Svobodu slovy: „šampion, vítěz, rekordman, skvělý syn, kamarád a reprezentant pražské Dukly“. Inu, pak je otázka, proč mám poslouchat dál, ilustraci všech těchto excelentních adjektiv od žánru dokumentu neočekávám. Mnoho překvapení mne nečeká. David pragmaticky hovoří o svém nutném mediálním angažmá, o „focení“, které ho docela baví, o příjemných chvílích momentální popularity a tak dále a tak dále, předvídatelně a bezkonfliktně. Podobně zpovídá Jaroslav Plašil tenistku Lucii Šafářovou. Vše se točí kolem povrchních okamžitých pocitů, opravdu hodně prvoplánových témat (bulvár, rychlá jízda autem, náročnost vztahů na dálku, kamarádky na kafe) a samozřejmě zranění a nemoci. Nejčastější jsou slovní spojení „strašně šťastná“, „úžasný pocit“, „je to strašně těžký“. Klidné a smysluplné jsou dvě promluvy Lucčiny sestry, která prostředí tenisu taky kdysi zažila a s nadhledem zralé osobnosti a milující sestry mluví uvážlivě o tom, jaký by byl Luciin život bez tenisu. Mluví o absenci pocitů osobního štěstí v kontextu velkého tlaku, o hektickém životním stylu, o nestabilitě. To je ale bohužel jediná úvaha hodna toho pojmu, která v půlhodině zazní. Přestože Plašil zvolil happy end a opouští Šafářovou ve chvíli prvního většího vyhraného turnaje po dlouhé nemoci, zůstává po vyslechnutí dokumentu přece něco zásadnějšího, než jen letmý obraz z aktuálních pocitů tenistky. Vážnější nemoc může proměnit život kohokoli z nás a otázkou je, jak jí projdeme a zda jsme smířeni s tím, že náš život se změní. Lucie takovou sebereflexi provedla spíše letmo. Naštěstí má sestru, která příběh dopověděla za ni.
Rodinné zázemí
Přítomnost sourozenců, dvojčat nebo rodičů obecně dokumentům velmi prospěla. Rozhodně lze sumarizovat posluchačskou zkušenost tak, že vrcholoví sportovci potřebují vynikající rodinné zázemí, v určité části života velké nasazení a oběť rodičů a pak naopak velkou důvěru, jež deleguje péči o další kariéru do rukou trenérů a manažerů. Bylo pro mne překvapením, jak rozumně rodiče a sourozenci situaci svých nejúspěšnějších členů rodiny glosovali a v těchto zklidňujících chvílích jsem cítila možnou smysluplnost dokumentovat, co s rodinou a vztahy v ní dělá tak extrémní a vlastně velmi nenormální prostředí vrcholového sportu.
Vavřinec Hradílek
Nejhlubší reflexi provedl Jan Suchan, který zřejmě jako jediný vytvořil opravdu dokumentární portrét vodního slalomáře Vavřince Hradílka. Inteligentně se ptá, empaticky naslouchá a téma od počátku nastoluje nevyslovenou otázkou, co vlastně znamená vrcholově sportovat, jaké to je, když sport opanuje sto procent lidské mysli a jak se v této situaci nezbláznit. Je zřejmé, že tak intenzivní sebereflexi neprovádí sám respondent, do pořadu tedy vstupují další sociální herci a spíše svým jednáním než dlouhými úvahami postupně ukazují, jak je možné vytvořit pro Vavřince zázemí, jež se sportem souvisí spíše volně. Ve vedlejších liniích Suchan velmi úsporně a efektivně nastoluje téma konkurence v nejužší kajakářské špičce a jednoduchým sestřihem replik ukazuje i rozdílný přístup dvou vedoucích závodníků. Zatímco Jiří Prskavec mluví o touze soustředit se na stoprocentní výkon, Hradílek se nebrání jiným aktivitám a i při maximálním tréninku pracuje na jiných věcech, natáčí film o horolezcích, zařizuje bar. Kolegovu výpověď komplementárně doplňují opět příbuzní, maminka, bratr, švagrová a svou přítomností i neteř. Nemusí zaznít explicitní otázky typu „Co se vám na Lukášovi líbí nejvíc? A vadí ti něco na Lukášovi?“, kterým se neubránil třeba Petr Kadeřábek v portrétu Lukáše Krpálka. Suchan své otázky vystřihl, ale zjevně se ptal dobře. Dokázal přimět Vavřincovu maminku k soustředěnému vyprávění o zvláštní Vavřincově povaze, z něhož je patrný absolutní respekt k dítěti od nejranějšího věku, dobré pozorovací schopnosti a střízlivé vědomí jeho předností i limitů. Suchan se však se slovy nespokojí a nabízí intenzivní zvukový obraz rodiny, která pečuje o tříleté vážně nemocné a fyzicky handicapované dítě. Tím pomáhá vytvořit plastickou podobu povahy závodníka Vavřince mnohem intenzivněji, než to dokáže detailní lékařská zpráva nebo kompletní tréninkový plán. Tříletá Boža je na vozíku a její otec, Vavřincův bratr Vašek vnáší do dokumentu paralelu k Vavřincovým úvodním úvahám o tom, že sport není v životě všechno. I zde tedy hraje stěžejní roli sourozenec. Vašek, který dělal na vrcholové úrovni stejný sport jako Vavřinec, je teď zcela upoután k rodině a dítěti, s nímž musí pravidelně cvičit a pečovat o něj. Velmi upřímně mluví o tom, jak rád by si zažil svobodu divoké vody. Raduje se z Vavřincových úspěchů a spontánně mluví o dojetí a empatické radosti. Suchanovu dokumentu by ještě prospěla pečlivější režie, která by umírnila obrovské nasazení tradiční dikce sportovního reportéra, který nastupuje s razancí do každé věty a využívá zcela specifickou houpavou intonaci, ať už je řeč o charakteru sportovce nebo jeho nemocném kolenu. Zároveň ale Suchanovo reportování dobře naplňuje průvodcovskou roli pro lidi, kteří nemají představu o systému kajakářských nominací. Dobře se orientujeme v tom, jak se musí kajakář připravit, kdy to dělá, jak pak probíhají nominační závody, jak ostrá je konkurence, jaká jsou úskalí divoké vody a jak jeden drobný neviditelný „šťouch“ o bránu může ohrozit umístění v závodu. Hradílkův příběh má zajímavou pointu i v tom, co autoři cyklu vědět samozřejmě nemohli, ale co my už po olympiádě víme. Přirozený tah a tempo dokumentu určuje Hradílkovo úsilí se na olympiádu nominovat a je samozřejmě dokumentaristicky vděčné to, že se mu to nakonec nepodaří. Musí se s prohrou vyrovnat a smířit se s neúčastí na olympiádě. Naproti tomu ten stoprocentně připravený slalomář Jiří Prskavec, který mluví o krátkosti kajakářského věku a o nutnosti absolutní koncentrace na vrcholovou přípravu, v Riu uspěl, získal bronzovou medaili.
Dokument ve vysílání Radiožurnálu
Vracím se na závěr k podstatné informaci, že právě devítku vrcholových sportovců si Český rozhlas Radiožurnál vybral jako téma, u něhož učiní výjimku a vpustí dokumentární žánr do vysílání své nejposlouchanější stanice. Není důležité, že ve většině případů šlo spíše o rozsáhlejší časosběrné reportáže a že jejich dokumentární hodnota je „pouze“ v zachycení konkrétního sportovce v konkrétním časovém období. Čestnou výjimku tvoří dokumentární portrét klaretisty Alexandra Choupenitche, jehož rodiče přišli před lety z Běloruska a jako operní pěvci zde vlastně tvoří skupinu ekonomických migrantů. Tomuto tématu se na podzim roku 2015 šlo jen stěží vyhnout a slouží ke cti reportéra Jana Kaliby, že se k uprchlické problematice s Alexandrem v průběhu dokumentu opakovaně vrací a pokouší se definovat postavení cizinců v české společnosti jako sice okrajové, přesto stále přítomné téma. A přesně o to jde. Česká rozhlasová dokumentaristika reflektuje množství sociálních, politických, společenských a kulturních témat. Když si z nich má ale Radiožurnál vybrat něco pro svou cílovou skupinu, zvolí posluchačsky vděčný obraz toho, jak Krpálek griluje a Dostál rybaří. O pomíjivosti jednotlivých reportážních útržků ze života českých sportovců a taky o mozaikovité kompozici dokumentů svědčí skutečnost, že v archivu Českého rozhlasu už týden po olympiádě nenajdete celé dokumenty, ale pouze jejich kousky, jednotlivé čtyřminutové segmenty rozstříhané tak, aby se daly vřadit do běžného proudového vysílání.
Všichni portrétovaní sportovci jsou veskrze sympatičtí lidé, bojovníci, na čtrnáct dní olympijského mediálního šílenství dokonce hrdinové. Možné vzory pro českou mládež. Možné katalyzátory národní hrdosti a příležitost identifikace masy s úspěšným jedincem. Hlubší reflexe vrcholového sportu se ovšem posluchač v této dokumentární rozhlasové minisérii nedočkal.