Těsně před prázdninami 2015 uvedla dramaturgyně Eva Nachmilnerová v programové řadě Radiodokument rozhlasové dílo anglického producenta Alana Halla, které vzdává hold filmaři Jacquesu Demymu a jeho dvěma filmům Paraplíčka ze Cherbourgu (1964) a Slečinky z Rochefourtu (1967). Svatojánská česká premiéra přichází sice až čtyři roky po premiéře britské, neztrácí se tím ale nic z několika velmi příjemných zjištění, která jsou s pořadem spojena.
První se týká produkce a kontextu vzniku pořadu. Alan Hall stojí v čele nezávislé produkční společnosti The Falling Tree, která patří mezi desítky skupin, jež se snaží prorazit na vlny celoplošných stanic, především BBC. Ta je ze zákona povinna část vysílání zaplnit právě těmito nezávislými produkcemi. Vzniká tak jedinečná situace konkurenčního boje o vysílací minuty a nutně se zvedá úroveň jak těchto dokumentů vzniklých často v domácích studiích, tak logicky i úroveň produkce samotné BBC. The Falling Tree působí na trhu už od roku 1998 a s velkým množstvím mezinárodních ocenění se už nemusí o své místo bát, ale nebylo tomu tak vždycky. S jejich produkcí se lze seznámit na webových stránkách a především na uložišti Soundcloud, kde najdete pořady roztříděné do žánrových kategorií.
A to je druhé příjemný bonus zvídavého posluchače. Hal přiznává, že nejintenzivnější inspirací pro jeho rozhlasové opusy jsou film a hudba. Seznam hudebních pořadů čítá v této chvíli 86 položek. Stačí otevřít Soundcloud, najít si kanál Falling Tree Productions a ponořit se do originálních, zvukově precizních a velmi citlivě vytvářených publicistických, dokumentárních, ale nejčastěji vlastně esejistických rozhlasových pořadů o hudbě. Nejen o konkrétních autorech (například o Robertu Wyattovi, Jeffu Buckleym nebo Peggy Seegerové), ale i o jednotlivých žánrech nebo skladbách (Rhapsody In Bohemia, Dvořákovo Largo).
Hallův pořad ukazuje další originální věc – totiž skutečně producentský přístup. Jeho je původní myšlenka – připomenout výborného filmaře a také jeho dvorního hudebníka Michel Legranda, jeho je základní idea pořadu – totiž převést barevnost a vizualitu obou filmů do svítivých zvuků a specificky využitých hlasů, jeho je základní kompoziční rámec – totiž cesta do francouzského městečka Rochefour a hledání dávno zašlých stop přímo na místě natáčení filmů. K realizaci už ovšem přizve výbornou reportérku Sarah Cuddonovou a už jako režisér ji vede tak, aby naplnila ideálně myšlenku featuru.
Jak patrné, jde o dva francouzské filmy, které přesně vystihly atmosféru šedesátých let ve Francii. Demy na jedné straně vytěžil rezervoár klasických hollywoodských muzikálů, na straně druhé celou pracně budovanou pastelovou idylu muzikálového světa narušil nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Hal pracuje podobným způsobem. Musíte si všimnout úsměvnosti, která prochází celým pořadem. Stále se tu někdo usmívá, chichotá, směje. Průvodní slovo Sarah Cuddonové působí uvolněné, jakoby znovu modelovala zapomenutou realitu, často používá prezentní čas, vizualizuje barvy a nálady, vyzívá posluchače k představivosti. Atmosféra francouzského západního pobřeží se neustále prolíná s ukázkami z filmu a vrství tak pocit radostné melancholie s uvolněnou přítomností.
Výborné jsou vstupy hudebníka Willa Gregoryho, který přistupuje k filmu z jeho hudební stránky a fascinovaně přehrává na klavír kousky hudby, kterou známe z instrumentální verze. To, že si někdo prozpěvuje melodie z filmu, je ostatně v dokumentu velmi časté. Autorovi se daří vytvořit dojem, že filmy byly skutečně kultovní, dodnes si je lidé prozpěvují a i poměrně složité intonační figury zvládají bravurně. Krásný reportážní okamžik nastává ve chvíli, kdy reportérka potkává na ulici dvě mladé ženy oblečené a učesané stejně jako skutečné herecké sestry Catherine Deneuveová a Francoise Dorleacová ve filmu. Jsou schopné velmi hezky zazpívat duet z filmu Slečinky z Rochefortu a střih umožní spojit filmovou fikci se zvláštní realitou utvořenou právě filmovým zážitkem. Vlastně to velmi dobře odpovídá vyznění filmu i dokumentu. Jakkoli jsou oba filmy o lásce, nebo ještě lépe o touze po lásce, zaznívá v nich
atmosféra zklamání ze života, smutek z nenaplněné lásky, který nás vlastně v těch harmonických barvách může trochu zaskočit. Filmový kritik Sean Street v dokumentu velmi pregnantně sděluje, že oba filmy mají ve skutečnosti velice chabý děj, že je to „slátanina“, jeden z nejrozvernějších a nejkýčovitějších filmů historie, ale ani on se nebrání radosti z opakovaného prožitku obou filmů. Pamětníci vzpomínají, jak překvapeně a nadšeně navštěvovali kino každý týden, jeden se dokonce vyznává z toho, že fascinace nejslavnějšími francouzskými muzikály byla větší než fascinace Beatles.
Inspirativní v této rozhlasové eseji je i způsob, jak autoři zachází s respondenty – v první řadě jde totiž o vzpomínku na dva filmy, o atmosféru, o oslavu něčeho, co je dávno pryč, o vzpomínky, o zpřítomnění okamžiku, který zmizel. I proto se až zcela nakonec představí jednotliví respondenti, kteří vlastně po celou dobu slouží autorské idei, v níž nejde o konkrétní názor konkrétního kritika, ale o zvukově-hudební kompozici a vyvolání silného pocitu a atmosféry příznačné pro čas, kterému včelaři říkají podletí – od sv. Jána až do podzimu.
Handicap jistě pocítili posluchači, kteří nemají přístup k internetu – pořad Allana Hala byl totiž odvysílán v anglickém originále, scénář v češtině byl k dispozici na webových stránkách rozhlasu. Jakkoli si dovedu představit kritické hlasy k tomuto řešení, jsem za něj vděčná – v množství hlasů, angličtiny, francouzštiny, ukázek z filmu, hudby, rychlých přechodů fikce a reality by jakýkoli překlad nutně původní pořad poškodil.
Pořad si poslechněte tady, na opulentním účtě Alana Halla.
sound clouds