V 80. letech se do rozhlasového prostředí dostává tvorba další z ženských osobností české detektivní literatury Hany Proškové. Ta je autorkou více než třiceti detektivních povídek, jež jsou pozoruhodné především tím, že v nich často coby detektivové figurují amatéři – lidé nejrůznějších profesí, kteří se ke zločinu prakticky náhodně nachomýtnout. A pouze díky jejich zvědavosti a úsilí a navzdory nedůvěře a odrazování ze strany ostatních postav je zločinec odhalen. 
Jedním z těchto detektivů je také malíř Šauer z adaptace povídky Tajemství planet z roku 1987, kterou pro plzeňský rozhlas inscenoval Miroslav Buriánek. Horlivého malíře – restaurátora, jenž přichází opravovat fresky v prostorách barokního zámku, ztvárnil herec Pavel Soukup. Při práci si všimne nesrovnalostí na jedné z fresek a pouští se na vlastní pěst do pátrání. Příběh končí nečekaným odhalením zločinu, který se stal před řadou let. Z dnešního hlediska je hořce úsměvná dobová okolnost, díky které se mohl zločin uskutečnit: zavražděný nebyl hledán, protože se předpokládalo, že emigroval do zahraničí.
Povoláním rovněž malíř je i další z „detektivů“ Proškové z povídky Křivý prostor, jež byla v rozhlase inscenována v roce 2002. Stejně jako u předchozího příběhu i zde náhoda způsobí, že malíř Horác je do případu angažován a rozhodne se mu přijít na kloub.
O poznání mrazivější příběh dvou stárnoucích sester, jež byly nalezeny mrtvé, inscenovala Markéta Jahodová v rámci cyklu První dámy zločinu. Jan Hartl jako Horác svým herectvím podtrhuje podivínství této postavy, která sice místy nesměle, ale o to houževnatěji stojí o to přijít záhadě na kloub. Zajímavé je i zvukové zpracování, které kreativně nakládá s určitou abstraktní symbolikou. Projevuje se to například ve scénách, kdy tyto zvukové efekty dokreslují představu pokřiveného prostoru způsobeného zrcadlem – jedním ze zásadních motivů příběhu.
Zuzana Řezníčková, doktorandka na Katedře divadelních a filmových studií