Autor: Jana Řezníčková

To říká Jiří Matějů, vedoucí programu Českého rozhlasu Olomouc, s kterým jsme si povídali ve zdejší budově tohoto veřejnoprávního regionálního média. Probrali jsme specifika regionálního vysílání, jeho význam, a také blížící se zajímavé akce.

Jiří Matějů
Foto: Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Mě jako studentku by nejdřív zajímalo, co jste vlastně vystudoval?

Já jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor Ekonomicko-matematické výpočty.

Jak jste se z tohoto oboru přesunul k rozhlasu?

To bylo celkem jednoduché, protože jsem studoval ještě v 80. letech, tehdy ty možnosti byly podstatně menší. A tohle byla zajímavá volba, ten obor byl soustředěn i na počítače, takže jsme tehdy měli jednu obrovskou místnost, to, co vy už znáte jenom z filmů pro pamětníky…

…děrné štítky.

Přesně, programovalo se na děrných štítcích, osobní počítače ještě vůbec nebyly. Nějakým způsobem se mě to dotklo, ale nezaujalo mě to natolik, abych tím chtěl žít. Pak asi po třech letech, kdy jsem se pohyboval v různých zaměstnáních, se objevilo v místním privátním Rádiu Haná, že shání moderátory. Tak jsem tam šel a od té doby jsem s různými odmlkami šestadvacet let za mikrofonem.

Teď jste už od roku 2014 programovým vedoucím tady v Českém rozhlase Olomouc. Co všechno máte na starosti?

Na starosti máte vyvažování úskalí mezi těmi, kteří jsou „pod vámi“, a mezi těmi, kteří jsou „nad vámi“. Ale vážně, samozřejmě jde hlavně o to vtisknout stanici nějaký rámec, vymyslet programové schéma dle daných pravidel a dohlížet na to, aby se dodržovalo. Protože stále ještě i moderuji, jakoukoli případnou změnu v programu a jeho flow mám možnost poznat z obou stran, tedy ze strany posluchače i moderátora, což považuji za velkou výhodu.

Nezastupitelná role regionálních stanic Českého rozhlasu

Jaká jsou specifika regionálního vysílání?

Logicky se soustředíme především na náš region. Rozdíl mezi privátními rádii a Českým rozhlasem je v tom, že rozhlas má tu možnost mít redaktory, kteří jsou v terénu v daném konkrétním regionu ve všech okresech a natáčí. Tu nejpodstatnější část zpráv a příspěvků pořizují rozhlasáci. Jezdíme za lidmi i do malých vesnic kraje a tam natáčíme, jak se tam žije, co lidi trápí nebo těší. A to, myslím, je jedno ze základních poslání regionálních stanic.

Regionální stanici poslouchají zejména lidé z daného kraje. Existuje nějaký poměr, nakolik se pořady musí tematicky zabývat právě regionem, a nakolik to mohou být obecnější témata?

Ten poměr konkrétním způsobem daný není. Existují určitá procentuální vyjádření toho, co má být pro vysílání Českého rozhlasu vyrobeno v regionech, ale to se týká spíš celostátního vysílání. Ale regionální stanice jako takové se soustředí v drtivé většině právě na svůj region. Samozřejmě my přineseme ve zpravodajství i celostátní důležité věci, například pokud se jedná o zvyšování důchodů nebo že se bude opravovat třeba D1. Regionální stanice se neoprošťují ani od dění ve světě. Pokud třeba dojde k zemětřesení v Itálii, kdy je zřejmé, že se to může vzdáleně dotýkat i lidí v regionu, protože tam mohou mít své příbuzné, tak má taková zpráva jasnou preferenci. Ale dění ve vlastním regionu tvoří základ našeho vysílání.

Je to i výhoda regionálního rozhlasu, že se můžete blíže zaměřit na nějaké detaily v daném regionu?

Určitě je to výhoda, kterou je ale někdy strašně těžké dostat k posluchačům. Třeba spousta lidí jezdí autem a poslouchá nejrůznější dopravní zpravodajství. Poslouchá privátní stanice, z nichž některé jsou na to hodně cílené a mají obrovskou sledovanost, poslouchají Radiožurnál, který jako my vychází z našeho rozhlasového serveru pro Zelenou vlnu. Ten neustále chrlí spoustu nových informací a celoplošná stanice logicky zpracovává jen to nejpodstatnější z nich a většinou z hlavních silničních tahů. Zatímco regionální stanice vám nabídne informace výhradně z regionu, po kterém se řidiči běžně pohybují. Že se někde mezi dvěma vesničkami stala nehoda, že touhle okresní silnicí z nějakého důvodu neprojedete apod. A toto je třeba jedna z věcí, kdy regionální vysílání má pro naše posluchače svou výhodu, jen si jí musí všimnout. Nejen v dopravě, ale všeobecně se můžeme věnovat místům a lidem z našeho regionu, s nimiž se pojí nějaký příběh, který by ale třeba pro celostátní vysílání nemusel být až tak zajímavý. My jim ten prostor tady jsme schopni dát.

To je určitě významná funkce regionálního rozhlasu.

Je to jedna z nejdůležitějších funkcí a důvod proč regionální studia pořád mají svůj smysl.

Jsou s tím naopak spojené i nějaké obtíže, omezení? Potýkáte se s nějakým problematickým aspektem?

Může dojít třeba k tomu, že zpravodajci jsou spjati výhradně s určitou lokalitou a logicky mají většinou dobré vztahy se zastupiteli v jednotlivých obcích. Například nedávno se stalo, že vznikl v jednom městě v našem kraji problém, redaktorka ho chtěla řešit a kladla otázky. No a nečekaně narazila na údiv a rozhořčení, že my něco takového děláme a že „tedy takhle si to nepředstavují“. Nakonec jsme kauzu zpracovali, ale ta první reakce byla, řekněme, podivná. Navíc jako veřejnoprávní instituce musíme vždy dbát nejen na vyváženost příspěvků, tedy v případě problému dát šanci vyjádřit se oběma stranám, ale mít vše vždy minimálně ze dvou ověřených zdrojů. Můžete třeba na internetu najít nebo někde vyslechnout zajímavou informaci, která vás nastartuje, ale dokud ji neověříte ze dvou různých stoprocentních zdrojů, nepustíte ji ven. Což někdy není jednoduché, ale na druhou stranu právě tohle dělá z Českého rozhlasu skutečně důvěryhodný zdroj informací.

Máte sami chuť jít po kauzách?

Samozřejmě, ale… Třeba relativně nedávná kauza Vidkun. Dostat kohokoli před mikrofon, získat vyjádření, byl velký problém. Chce to „mladé novinářské válce“, kteří přijdou ze škol, budou chtít a hlavně budou mít schopnost jít po jádru věci. Možná mi to jen tak připadá, ale jakoby scházeli lidé, kteří by chtěli monitorovat politiku. Protože je to dvousečná zbraň, musíte o tom hodně vědět a musíte mít drzost, když vás vyhodí dveřmi, vlézt tam “oknem“. A nebát se, že si můžete spálit prsty. Zdá se mi, že tohle tu všeobecně pořád chybí. Očekával bych, že nastupující generace bude právě ta, která se bude chtít víc bít za pravdu.

Nejspíš je ten problém širší, v Česku i okolních zemích jde celkově o podporu investigativní žurnalistiky jako takové.

Není to tak, že by investigativní žurnalistika nebyla podporována, protože každé médium ji chce dělat. U investigativní žurnalistiky je zásadní problém v tom, že je to většinou běh na dlouhou trať. Lidé ve všech médiích zpravidla musí odvádět svou každodenní práci, což se třeba týká právě regionů, a to na všech úrovních. Jak v televizích, rádiu, tak i v regionálním tisku je vždycky na redaktory kladen tlak každodenního množství příspěvků, ale už tam není tolik času na výzvu: „tady máš kauzu, teď se v tom měsíc hrabej“, to jde spíše na celostátních úrovních.

Lidé a jejich rozhlasová práce

Pomohlo by mít v rozhlase více zaměstnanců?

To si myslím, že není na pořadu dne, protože je nekonečná diskuze o tom, kolik lidí kde má být a proč. Navíc jsme hrazeni z koncesionářských poplatků, takže ten tlak je ještě o to větší, v posledních letech dochází spíše ke snižování počtu zaměstnanců. Třeba v roce 2014 byla v regionálních studiích zrušena funkce zvukařů vysílání. Dřív moderátor mluvil, dělal rozhovory a za sklem byl zvukař, který to zvučil. A objevila se myšlenka, jestli to není plýtvání penězi, když privátní rádia vysílají tak, že ve studiu si vystačí moderátor, který odbavuje průvodní slovo, hudbu i rozhovory s hosty. Zdálo se tedy, že v regionálních studiích Českého rozhlasu je při vysílání zvukař vlastně člověk navíc. Ovšem nikdo se nezamyslel nad tím, že moderátor v regionálním studiu k lidem promlouvá mnohem víc, poměr mluveného slova máme podstatně vyšší než na komerčních stanicích. Například do lékařské poradny chodí každý týden na hodinu kapacity svých oborů, třeba i primáři, kteří lidem radí, což je pochopitelně hodně poslouchané. Moderátor nejenom že se musí dopředu připravit na dané téma, ale musí být schopen vést dialog s hosty ve studiu na úrovni a kromě toho si musí hlídat, jestli zvukové výstupy jsou na správné hladině, brát telefonické dotazy do vysílání, sledovat písemné dotazy, odbavovat jingly a písničky. To je dohromady velmi náročné. Před kolegy klobouk dolů, když vše zvládají.

Jak se dá takový tlak zvládnout?

Dá se to zvládnout, všechno se dá zvládnout. Ať dnes děláte kdekoli jakoukoli práci, za rok za vámi přijdou a řeknou, to děláte výborně, tak k tomu budete dělat ještě tohle. Ale to je problém v mnoha oborech. Všude se mluví o efektivitě, ale mám pocit, že nikdo pořádně neví, kde je ona hranice efektivity práce. Hodně se mluví o dlouhověkosti, ale nikdo si nepřipouští fakt, že většina dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků měla svým způsobem klidný život. Nechci snižovat jejich pracovní úsilí, ale v porovnání s dnešním stresem a neustálým tlakem na lidi je to nebe a dudy. Ještě před patnácti lety byl redaktor od toho, aby natočil a postříhal příspěvek. Dnes k němu musí napsat článek pro web, měl by udělat fotky, natočit video. Množství a intenzita práce se nesmírně zvýšily.

Když ještě zůstaneme u regionálního vysílání, jak balancujete mezi tím, co byste podle zákona a Kodexu Českého rozhlasu měli naplňovat, a tím, o co mají zájem posluchači?

Faktem je, že hodnocení regionálních studií je často vázáno na průzkum poslechovosti, jde o měřitelné číslo. Na druhou stranu pořád si myslím, že Český rozhlas je veřejnoprávní instituce a jako taková by měla být schopna pokrývat svým programem témata a věci, která nebudou většinová. Úloha rozhlasu by měla být i v tom, že nabízíme věci, které běžně neuslyšíte, právě z toho důvodu, že nejsou mainstreamové. Snažíme se dát lidem možnost poslechnout si věci, které, když budou chtít, si mohou „vyzobnout“. Právě u takových potřebujete zpětnou reakci. Je úžasné, když vám někdo napíše, že jste ho danou věcí potěšili, že za námi přijdou na našich akcích a vy zjistíte, že mají rádi segmenty programu, u kterých byste to v souvislosti s daným člověkem nečekala.

Beata Hlavenková ve Velkém studiu Českého rozhlasu Olomouc
Foto: Michaela Doubravová, Český rozhlas

Koncerty v prostorech velkého studia

Atraktivní jsou v olomouckém rozhlase například tradiční koncertní středy. Můžete stručně přiblížit jejich historii?

Tradice koncertních střed je hodně bohatá, sahá k přelomu milénia, kdy se začalo s pořadem Živě. Ten je součástí koncertních střed a založil ho Sandy Nosek, který se v Českém rozhlase Olomouc soustředí na folk a country scénu. Byla tu možnost nabízet lidem koncerty a vysílat je přímo ze studia. Během let celý projekt docela sympaticky vyrostl, vysílali jsme každou středu něco jiného. Kolem roku 2012 došlo vlivem nejrůznějších okolností k omezení našich akcí, ale s nástupem rozvoje videotechniky a internetu jsme se znovu nadechli a začali koncerty nejen natáčet na audio, ale i vysílat živě přes YouTube. A odtud už je jen krůček k současnému stavu. Zezačátku se přenosy dělaly na jednu kameru, nějaký čas už ale máme tým, který je schopný dělat přenos na pět až šest kamer a myslím si, že i vizuálně to vypadá hodně zajímavě. Ročně připravíme kolem 22 koncertů.

Jak, podle čeho vybíráte interprety? A vybíráte sami nebo i v odezvě na to, co si přejí posluchači za hosty?

Aktuálně se snažíme nabízet to, co by mohlo být zajímavé a pokrývalo co nejširší záběr posluchačů. Vystupují tu rockové kapely, ale měli jsme tu třeba i Beatu Hlavenkovou, což byl úžasný klavírní koncert na pomezí vážné hudby, zahraný na našem krásném velkém křídle Petrof. Letos u nás zahráli Emil Viklický s Miroslavem Vitoušem, což jsou světová esa v jazzu. Byla tu Tichá dohoda, která se po dvaceti letech vrátila s novým albem. Do toho se snažíme dávat prostor i regionálním umělcům a kapelám. A zatímco Sandy Nosek si folk a country interprety vytipovává už v průběhu roku na různých festivalech a akcích, tak v oblasti rock a popu je to malinko komplikovanější. Jde i o krásné nahodilosti, třeba teď v květnu přijela skupina Něžná noc, což je spojení Blanky Šrůmové a Jana Sahary Hedla z Precedensu resp. bývalé Tiché dohody. Protože jim v dubnu vyšlo nové album a jelikož jsme měli v květnu ještě volný termín, tak jsme se dohodli, že to uděláme. Šlo o ideální spojení – představili jsme lidem interprety, kteří za to stojí a ještě mají aktuálně nové album. Postupem času tu uděláte koncerty, z kterých jste nadšená a říkáte si, co dál, čím se to dá ještě trumfnout. A musím zaklepat, že se zatím vždy člověk zase dostal do té neuvěřitelné nálady něčeho mimořádného.

Tak to je i výzva posluchačům, aby na koncerty chodili.

No, je to jak kdy. Velkou roli v tom hraje dnes tolik proklínaný facebook, ale jakmile tyhle komunikační sítě začaly fungovat, tak se zlepšila návštěvnost koncertů. Na začátku to byla legrace. Tuším druhým vystupujícím v mé řadě byl Tomáš Klus, který tady hrál asi pro dvacet lidí za tisíc korun (směje se). To bylo na jaře roku 2009 a na podzim před vydáním jeho druhé desky už hrál v Účku (olomoucký U-klub, pozn. red.), kde bylo pět set lidí, vyprodáno. Charlie Straight jsme tady měli měsíc před tím, než dostali Anděly, přišlo patnáct lidí. Pak na Andělech dostali dvě ceny a lidé volali, proč neuděláme ty Charlie Straight. (směje se)

Snad jsme nalákali posluchače, aby přišli, protože často tu máte osobnosti, které se teprve proslaví.

Opravdu jsme tu měli spoustu lidí, kteří se hvězdami teprve měli stát, stačí zmínit třeba dnes už rozpadlé Nightwork. A to naše studio je specifické v tom, že je v něm výborný zvuk, takže i pro muzikanty je zážitek si u nás zahrát. Nemáme podium, muzikanti hrají v jedné rovině s publikem, má to své specifikum. A třeba když Jazz Q vydávali DVD ke svým padesátinám, tak je tam několik záběrů a spousta muziky právě z prostoru Českého rozhlasu Olomouc.

To jsou samá lákadla!

Lákadla jsou. V červnu tady bude František Segrado, který vydal své druhé album, ale následně zrušil kvůli nemoci celé turné. Teď už by měl být v pořádku. Posluchači se na něj ptají, tak čekáme, že bude vyprodáno. Ale zase si říkáme, je to 20. června, to už budou lidi prázdninově naladění, tak uvidíme, jestli přijdou. Jsou srdečně zváni!

Blanka Šrůmová a Jiří Matějů
Foto: Michaela Doubravová, Český rozhlas