Autor: Alena Lančová
V roli návštěvnice 34. ročníku festivalu Prix Bohemia Radio jsem se ocitla podruhé, v roli jedné z produkční doprovodného programu poprvé. Především chci sdělit, že o pojetí Prix Bohemia Radio lze diskutovat nekonečně, z různých úhlů pohledu, dají se vytknout a pochválit různé prvky. Myslím, že letošní ročník patřil k těm povedenějším, protože jeho programová skladba byla velmi různorodá, což vedlo k oživení rutinního života mnoha lidí. Zaměřím se na kritiku pojetí festivalu, a to z důvodu, že věřím, že má ještě větší potenciál, než využívá.
Různé akce, prezentace, dny otevřených dveří, koncerty, pomáhají utvářet brand jakékoli organizace. Nemělo by se také zapomínat, že smysl takové akce by měl být srozumitelný, nikoli jednoduchý. Jak ale utvářet jednotnou vizi a poslání určité události, když se týká veřejnoprávního média, koná se v Olomouci a zavazuje se k mezinárodnímu pojetí?
Především je nutno si uvědomit, že nejde pojímat událost čistě veřejnoprávně. Událost v malém městě a krátkém čase nemůže naplnit Etický kodex Českého rozhlasu a může se stát, že některé její prvky bude Kodex vylučovat. Z nějakého důvodu si organizátoři před zhruba třemi lety vybrali pro pořádání PBR město Olomouc a prostory Univerzity Palackého. Ředitel festivalu je zároveň ředitelem regionální stanice; přijíždí zde také zahraniční hosté a rozhlasový fanoušci.
Chce-li ČRo pomocí eventu získat nové posluchače a ukázat jim, že poslech může být vhodnou výplní volného času, udržet stávající fanoušky, prezentovat svou práci zahraničním hostům a zároveň uspokojit potřeby řadových posluchačů, tedy i koncesionářských poplatníků, jedná se o příliš složitý úkol.
Následující předpoklad nemusí leckdo sdílet, ale sdílí ho organizátoři jiných festivalů. Rozdělení veřejných poslechů podle žánru (dokument, drama, reportáž) je přínosem pouze pro profesionály a fanoušky. Řadového posluchače primárně zajímá obsah. Stane se pak, že sedí na poslechu sekce Dokument, ale obsahem mu některá díla vůbec nic neříkají. Je možné, že by si například někteří konzervativní posluchači rádi poslechli dokument Roztančená Oficína Jana Hanáka, ale opravdu chtějí slyšet tekoucí krev a lapání po dechu podříznuté ovce v pořadu Martiny Pouchlé?
Nabízí se otázka, proč si organizátoři festivalu neberou příklad z jiných, například filmových, které mají sekce rozděleny více podle různých témat než žánru? Vítězná díla obsahovala témata smrti, tedy jasně vymezenou kategorii. Jistě by se našel v tvorbě Českého rozhlasu i jiný leitmotiv, neboť autoři přece reagují na současná společenská dění. Rumunská autorka Ilinca Stihi na diskuzi o svém dílu tvrdila, že chtěla vědět, proč mladí lidé žijí na ulici a uchylují se ke kriminálním a sebedestruktivním činům. Univerzita Palackého zaměstnává několik odborníků, kteří by mohli na tuto otázku fundovaně odpovědět.
Zapojme k diskusím o jednotlivých tématech odborníky z Univerzity Palackého, aby mohli přispívat potřebnými podloženými informacemi. Nechme mladé i staré, vzdělané i nevzdělané, Čechy i cizince diskutovat o tématech, která je zajímají a ke kterým zaujímají odlišná stanoviska. Učme je, aby se vzájemně pochopili, aby nahlíželi na své problémy z druhé strany, neboť v době, kdy média hovoří o rozděleném národu, je úlohou veřejnoprávního média národ spojovat (pokud tuto funkci odmítá prezident). Pojďme se o to pokusit v jednom malém, demograficky rozmanitém městě. Pomocí poslechu a naslouchání. Pak se Prix Bohemia Radio může stát něčím větším než přehlídkou práce Českého rozhlasu za uplynulý rok a ukázat, že rádio není mrtvé.