Díky rostoucí oblibě YouTube videí, seriálů, fotek a gifů na sociálních sítích se zdá, že jsou současné mediální produkty primárně vizuální. Akustické vjemy jako jsou hlas, zvukové efekty, hudba, ale také ticho vytváří vlastní významy, charakterizují postavy příběhu a jsou součástí jeho vyprávění. Nelze je opomíjet, už jen proto, že často jsou neoddělitelnou součástí vizuálních děl a tvoří jejich další dimenzi. Zvuk má schopnost vytvářet vlastní fikční světy, do nichž recipienti vstupují.
Toto jsou témata hojně diskutovaná především v oboru radio studies, jenž je zaměřen v prvé řadě na rozhlasovou tvorbu. Pole zkoumání zvuku a jeho možností je však mnohem širší. Dokladem je i publikace Audionarratology: Interfaces of Sound and Narrative, která tvoří nejaktuálnější příspěvek k odborné reflexi této problematiky.
Publikace byla vydána na jaře 2016 jako 52. číslo periodika The Narratologia. Tato série se zabývá publikováním monografií a kolektivních prací týkajících se moderní naratologické teorie a jejích přesahů do různých druhů médií, uměleckých forem a vědních oborů.

Audionaratologie jako metoda zkoumání zvuku

Audionarratology: Interfaces of Sound and Narrative představuje kompilaci příspěvků prezentovaných na stejnojmenné konferenci pořádané Univerzitou v Paderbornu v září 2014. Celkem třináct textů různých autorů uspořádali editoři Jarmila Mildorf a Till Kinzel. Společným tématem studií jsou různé aspekty oboru audionarratologie jako vědní disciplíny a zároveň součásti post-klasické naratologie. Protože se jedná o poměrně nový termín, ambicí autorů je mimo jiné definovat jeho význam a klíčová témata, k nimž se vztahuje.
Společným tématem jednotlivých studií je vztah zvuku a vyprávění, resp. využití zvuku v narativu různých typů autorských děl. Zvuk je zde považován za soběstačný narativní prostředek, který má schopnost v mysli posluchače vytvářet obrazy a významy a napomáhat tak porozumění a prožívání. Tato témata jsou v oblasti radio studies reflektována zatím spíše nesoustavně. Audionarratology je tedy dosud první publikaci, která se otázkám vztahu zvuku, vyprávění a posluchače takto detailně věnuje a to i co se týká škály analyzovaných uměleckých druhů. Především pro obor radio studies je tato kniha cenným zdrojem interdisciplinárních metod výzkumu zvuku. Některé studie obohacují audionaratologický koncept o poznatky z kognitivní teorie, sémiotiky, lingvistiky či muzikologie.
Z hlediska výzkumu samotné rozhlasové dramatické tvorby je zajímavá především prostřední část knihy věnovaná vztahu zvuku a vyprávění ve zvukovém umění. Další dvě části publikace však tematicky rozšiřují výzkum zvuku i do oblasti zvukové stránky videí, videoher, audioknih, hudby a dokonce také divadla. V úvodní kapitole knihy její editoři shrnují teoretické zázemí audionaratologie, její základní termíny a témata. Metodologicky audionaratologie vychází především z post-klasické naratologie reprezentované Davidem Hermanem, ale částečně má také sociologický a mediologický background. Řada audionaratologických termínů jako je soundscape, percepce (perception), zvuk (sound), perspektiva (perspective), narativ (narration), ale také zážitek či prožitek (experience) pochází rovněž z různých uměnovědných, sociologických či mediologických směrů. Jednotlivé příspěvky se věnují vztahu mezi vyprávěním a různými formami zvuku – hudbou, zvukovými efekty nebo hlasem. Každý autor volí zcela jiné výzkumné téma a do jisté míry také odlišná teoretická východiska. To vypovídá o zatím stále velmi nejasných hranicích oboru audionaratologie. Ještě ji proto nemůžeme považovat za ustálenou teorii nabízející jasné metody výzkumu auditivních děl.

Vyprávět hudbou 

První část knihy se věnuje vztahu hudby a vyprávění. Studie M. Dolores Porto Requejo s názvem Music in Multimodal Narratives: The Role of Soundtrack In Digital Stories se optikou kognitivní teorie zabývá zvukovou stránkou tzv. digitálních příběhů (Digital Stories). Právě na příkladu těchto krátkých amatérských videí, které kombinují nahraný hlas (voice-over), fotky, video, zvukové efekty a hudbu, autorka ukazuje, jakou roli má hudba v jejich celkové kompozici. Hudba zde nemá „dekorativní“ funkci, ale tvoří vlastní významy a svou melodií, hlasitostí a tempem pomáhá vzbuzovat u posluchačů emoce. Kromě toho Requejo označuje hudbu za prostředek orientace v ději, neboť odděluje jednotlivé dějové segmenty.
Podobný teoretický přístup má také Alan Palmer ve studii „Put The Heart Into it!“: Narrative in Country Music and the Blues, v níž analyzuje povahu, vystupování a vnitřní svět postav z vybraných amerických country a bluesových skladeb. Velký potenciál zvuku (tím Palmer myslí především hlas zpěváka, tempo a výšky hudebních melodií apod.) vidí právě ve vykreslení duševních pochodů, emocí a zážitků postav – tzv. Fictional Mind. Podle těchto informací danou postavu vnímá posluchač. Podobně jako Palmer i autor dalšího z příspěvků M. Ángeles Martínez považuje audionarratologii za vhodný přístup ke zkoumání současné hudby a jejích možností oslovovat publikum.

Vyprávět zvukem

Další skupina příspěvků se věnuje především rozhlasovým hrám. Nechybí studie mediální teoretičky Elke Huwiler, která se analýze rozhlasových dramatických děl věnuje již řadu let. Známá je například její studie z roku 2005 Storytelling by Sound: A theoretical Frame for Radio Drama Analysis. Huwiler ve své práci zkoumá narativní a významovou rovinu zvuku, k naratologickému hledisku tedy připojuje i sémantickou analýzu jednotlivých zvukových prostředků.
Do této publikace přispěla studií A Narratology of Audio Art: Telling Stories by Sound. V ní argumentuje, že nejen řeč (potažmo slovo) má v rozhlasovém díle znakový charakter. Zvuk podle Huwiler vytváří vlastní významy, které ovlivňují vyprávění a pochopení příběhu. Za znakové systémy uplatňované v auditivním umění označuje hlas (voice), hudbu (music), zvuk (noise), využití fade in/out (fading), střih (cutting), mix zvuku (mixing), stereofonii (the stereophonic positioning of the signals), elektro-akustickou manipulaci (electro-acoustic manipulation), autentický zvuk (original sound) a ticho (silence). Sémiotický přístup sice není v oblasti radio studies zcela ojedinělý, avšak nikdo se mu nevěnuje soustavněji. Mezi autory, kteří s tímto konceptem pracují, patří například Götz Schmedes, z jehož publikace Medientext. Hörspiel čerpá i Elke Huwiler. Schmedes aplikuje na rozhlasovou hru triadický systém lingvisty Charlese Sanderse Peierce. Podobně k problematice rozhlasové sémiotiky přistupuje Andrew Crisell v publikaci Understanding Radio, v níž akcentuje především ikonickou a symbolickou podstatu zvukových znaků. K jeho poznatkům se kromě Huwiler přiklánějí i autoři The Radio Drama Handbook Richard J. Hand a Mary Traynor či Martin Shingler a Cindy Wieringa. (On Air. Methods and Meanings of Radio). Pouze Elke Huwiler však ve svých analytických postupech spojuje terminologii naratologie a sémiotiky, a vytváří tak poměrně unikátní analytickou metodu.
Kromě vyprávění se zvukové prvky jako hudba, zvukové efekty, střih apod. významně uplatňují také v oblasti budování časoprostoru inscenace, jak dokládá studie Bartosze Lutostańského A Narratology of Radio Drama: Voice, Perspective, Space. Podle Lutostańského mají slovo, zvuk, hudba a ticho povahu znaků rozhlasového umění a zároveň posluchače vedou dějem, místem a časem a představují mu jednotlivé postavy. Klíčový je zde podle Lutostańského mikrofon a jeho pozice. Stává se jednak nástrojem fokalizace, ale rovněž determinuje prostorové dispozice. Lutostański označuje rozhlas jako „přítomné médium“, které dokáže vzbudit u posluchače dojem přímé účasti na právě probíhající události, a to především propojením vyprávění a jeho časoprostorového ukotvení.

Zvuk v širších konotacích

Poslední část publikace je věnována vztahu vyprávění a zvuku v audio formátech jako jsou zvukové stopy ve videohrách, monologická četba, audioknihy a audio průvodci v galeriích. Společným prvkem těchto textů je také téma zvukového vjemu jako zážitku a prostředku vtažení do určité situace. Studie Sebastiana Domsche Hearing Storyworlds: How Video Games Use Sound to Convey Narrative je pozoruhodná především propracovanou terminologií. Domsch zkoumá funkci zvuku ve vztahu k hráči hry. Pomocí zvukových efektů a hudby videohry budují fikční svět, ale rovněž komunikují s hráčem a reagují na jeho aktivitu. Tyto zvuky jsou ve studii označovány jako ludické (ludic sounds) a Domsch podrobně vysvětluje jakými způsoby interakce mezi nimi a hráči funguje a jaké významy při tom vznikají.

Další cesty audionaratologie

Jednotlivé části publikace odpovídají zkoumání podob a funkcí zvuku napříč formám auditivního umění a jejich vztahu k narativu. Cílem autorů není vždy poskytnout jasnou a definitivní odpověď, ale spíše dát podnět dalším otázkám a diskusím. Rovněž se příspěvky liší různou mírou propracovanosti metodologie a analytických postupů. Někteří autoři postupují při zkoumání samotných děl spíše intuitivně, než systematicky dle jasně stanovené metody. To lze samozřejmě u takto mladého teoretického konceptu očekávat. Vše je v procesu ukotvování, argumentování, hledání cest a objevování.
Z hlediska českého výzkumu auditivního umění oceňuji, že základním aspektem zkoumání děl je posluchač a jeho vjem, tedy premisa, že akustické dílo bez mysli posluchače, jeho aktivního poslechu a představivosti není kompletní. Tato myšlenka zatím není v české rozhlasové teorii příliš rozvinuta a přístupy zahraničních kolegů jsou tedy velmi inspirativní. Velkým kladem publikace je její široký záběr výzkumných polí od rozhlasového umění přes videohry, hudební žánry až po divadelní představení či audioprůvodce v muzeích. Přesto se nabízí větší rozšíření audionaratologického výzkumu na rozhlasovou fikční i nonfikční tvorbu, kde zvuková stránka hraje velmi důležitou roli a zároveň je s vyprávěním úzce spjata. V každém případě sbírka příspěvků k oboru audionaratologie nabídla řadu postupů, odborných termínů i metod k dalšímu výzkumu auditivní produkce, který se, doufejme, bude dále rozvíjet.

Zuzana Řezníčková

 

Pozn.: recenze byla vydána v anglickém překladu jako součást čísla Czech and Slovak Journal of Humanities: Theatralia et cinematographica, 1/2017.

Základní bibliografické údaje publikace:
– jména autorů: Jarmila Mildorf, Till Kinzel (eds.)
– pořadí vydání: 1. vyd.
– místo vydání: Německo
– název nakladatelství: De Gruyter
– rok vydání: 2016
– počet stran: 267
ISBN 978-3-11-046432-0

Foto: Amazon.com