Autor: Tomáš Bojda

Dlouhodobé oblibě díla Eduarda Basse bezpochyby přispěla četná ztvárnění napříč uměleckými médii. Četba Klapzubovy jedenáctky je ve virtuózním podání Karla Högera dodnes lahůdkou zlatého fondu rozhlasového vysílání, televizní seriál Cirkus Humberto by mohl zpětně naplňovat obsah dnes nadužívaného pojmu „kultovní“. Trochu ve stínu obou zmíněných nejznámějších Bassových děl stojí Lidé z maringotek, prozaická sbírka deseti krátkých povídek spojujících lákavé prostředí cirkusových manéži, klaunů a kouzel.
Také Lidi z maringotek diváci znají z filmového plátna, v roce 1966 se v režii Martina Friče objevili Jozef Króner, Emília Vášáryová, Jan Tříska či Dana Medřická. Rozhlasové zpracování z roku 1978 připravila Dagmar Hubená ve formě trojdílné četby tří různých povídek Bassových textů. Specifiku půlhodinových dílů vytváří interpretační jedinečnost podání tři různých protagonistů – Čestmíra Řandy, Miloše Kopeckého a Václava Vosky.

Čestmír Řanda

Povídky nesou společné znaky autorova stylu, více melancholického než komediálního, nacházíme v nich však patrné rozdíly. Předně v žánrové poloze. Příbuznost první a třetí povídky odhaluje jakási bilancující nostalgie řečníka. Řandovo Vyprávění hráče na xylofon popisuje zážitky jednoho cirkusu oddaného profesionála. Podobně Voskova Historie manéžního šaška odhaluje občas až trpký sentiment, připomíná zmáhavost každodenní dřiny, nestejnost divácké odezvy, pomíjivé uznání. Vnější pozlátko cirkusácké hravosti navenek přirozeně zakrývá osobní nasazení a bolesti jednotlivců. Tento temnější tón známe z Cirkusu Humberto, je charakteristický pro způsob Bassova vyprávění. Řandův nezaměnitelný hluboký témbr ideálně odpovídá střídmému bilančnímu charakteru textu. Také obvykle živelná Voskova výrazová extrovertnost zde dochází nápadnému ztlumení, dbá na pečlivě artikulovaný obsah výpovědi.

Miloš Kopecký

Jiskřivější polohy nalezl Miloš Kopecký v Úvahách zkušeného iluzionisty. Vtipný text plný nesmyslně krkolomných obratů Kopecký využívá v plnokrevném podání ostříleného rétora, jehož vlastní výřečnost živí. Excentrická stavba vět vyhovuje Kopeckého hlasové vzletnosti. Zdůrazňuje nonšalantnost frází jako součást klaunské nadsázky, cirkusového přehánění. Vysoké intonační akcenty jsou pro Kopeckého typické, vyniká v nich jedinečná barva hlasu i smysl pro charakterizaci postavy.

Václav Voska

Trochu záhadou se dnes jeví, proč režisér Jan Lorman nastudoval pouze tři z deseti povídek, vysílaných nyní Dvojkou v cyklu Četba na pokračování (od čtvrtka 11.1. ve 22:00). Půlhodinový rámec každého dílu vystačí v podání interpreta kvalit Řandy, Vosky či Kopeckého k řemeslně preciznímu exkurzu do Bassova světa, ve svém tvaru však nemůže aspirovat na plnokrevnost Horčičkovy a Högerovy klapzubovské četby či snovost televizního Humberta. Zůstává tak dodnes jen jednou z mnoha bassovských adaptací.
Úmysl obsadit do každého dílu jiného špičkového herce a ponechat kompletní zvukový obraz na jeho výkonu by lépe obstál snad v pevnějším režijním vedení, snad v lineárnějším propojení jednotlivých částí. Takto, rozděleno navíc na jednotlivé epizody, působí Lormanovy Maringotky spíše roztříštěným dojmem záblesků bez pevného oblouku. Interpretační kvalitu udržují především herecké výkony všech tří zúčastněných tvůrců.