autorka: Andrea Hanáčková
Pavel Rada, foto: Jan Zítka, zdroj: stránky Českého rozhlasu
Jan Zítka je středočeský reportér, jehož doménou jsou kratší formáty do deseti minut. Daří se mu úsporně a hutně vystihnout publicistické téma, umí dobře představit prostředí a najít vždy větší množství úhlů pohledu na sledovaný problém. Podobně si vede ve featurech, které připravuje pro řadu Dobrá vůle. Nejnověji v říjnu 2016 v premiéře portrétu Pavla Rady, šestašedesátiletého muže, který na pražském sídlišti Modřany, doslova několik metrů od paneláků chová koně, vodí je tam na pastvu a vozí malé i větší děti.
Na větší ploše staví Zítka jednotlivé situace v přirozeném a časově chronologickém sledu od svatomartinské slavnosti, přes Mikuláše, Vánoce a zimní období až na začátek jara. Čas přitom není vyznačen explicitními titulky, ale přirozenou situací, reportážně předvedenou bez zásahů reportéra: domluva na slavnost, rozhovor andělů a čertů s dětmi nebo jen jemný hudební motiv evokující Vánoce v okamžiku, kdy respondent vypráví o svých životních ztrátách a o pocitu samoty (dramaturgie a režie Lenka Svobodová).
Koně na sídlišti, foto: Jan Zítka, zdroj: stránky Českého rozhlasu
Spíše epizodní roli mají mladé dívky a ženy, které přicházejí z různých míst Prahy, aby se podílely na chodu malé stáje a pomáhaly s koňmi. Postupně ve featuru narůstá význam komunitního rozměru aktivity pana Rady. Starší muž, který se svými koňmi prochází městským podchodem, musí je zvládnout i v okamžiku, kdy se naplno rozezní sekačka nebo prolétá vrtulník, vytváří kolem sebe atmosféru péče o živé tvory a společně sdílený prostor. Opravdu dojemný je okamžik, kdy jedna z dívek hovoří o smrti nejstarší kobyly Lutanie. Vypráví, že ze smutku „chodila s klukama několik dní ven“, a mě chvilku trvá uvědomit si, že řeč není o malých chlapcích nebo dospělých mužích, ale znovu právě o koních. Některé z dívek ve stáji vyrostly a dospěly, stojí jim za to přejet půl Prahy, aby se mohly o koně starat.
Jan Zítka, foto: Khalil Baalbaki, zdroj stránky Českého rozhlasu
Zítka je dobrým pozorovatelem a dokáže vhodně nastavit mikrofon v situaci, která je sama o sobě vypovídající a nepotřebuje komentář. Slyšíme dva „koňáky“, jak koně připravují a sedlají, děti, které se chystají nasednout, jindy dohady o vodě nebo reakci na množství zvířat v domě. V tomto ohledu by zřejmě pomohla ještě pečlivější práce s mikrofonem, která by lépe vystihla perspektivu situace. V nerozlišeném detailu zůstává u posluchače pocit stálého odstupu, vše je snímáno v jakémsi polocelku. Zrovna u tohoto featuru je to škoda, protože zvukové prostředí je velmi bohaté. Zcela nezvykle v pořadu o koních nevnímáme okolní idylickou krajinu, ale poměrně hlučné město se sanitkami, letadly, množstvím aut a stálým šumem na pozadí. Bylo by zvukově vděčné, kdyby se do kontrapunktu k těmto zvukům celkového obrazu dostaly výrazné detaily, zpřítomňující právě živost zvířat, o nichž se v pořadu vypráví. Podaří se to třeba v interiérovém záběru voliéry s ptáky, kde zároveň zaznívá jako téma rozpravy potřeba pana Rady obklopovat se živými tvory. Zřejmě by pomohla i intenzivnější práce s průvodním slovem, které jakkoli je formulováno dokumentaristicky, je jeho přednes publicistický a místy zbytečně doslovný. Větší detail a úspornost by lépe vyjádřily pozorovatelskou pozici autora – reportéra, již vyjadřuje v komentářích a odlišily by ho od okamžiků, kdy je přítomen v situaci nebo klade otázky.