Na vlnách Českého rozhlasu jsem minulý týden poslouchala hru pro mládež Ve spárech oceánu autora Knuda Andersena. Starší věc (1987), dobrodružná, přiměřeně napínavá. S báječnými dětskými herci. Z archivu si se studenty aktuálně připomínáme starší nahrávky z různých důvodů. Učíme se třeba charakterizovat hlavní herecký výkon. Pohleďme například na Vlčí ukolébavku (2001, režie Ivan Chrz), hrůzný psychologický příběh autorky Hillary Bellové o malé dívence, z níž se vyklube vražedkyně nevinného batolete. Čím to je, že tahle hra nepřestává být strhujícím zážitkem? Jako obvykle v rozhlase je to především tím, že je výborně zahraná. Tehdy desetiletá Berenika Kohoutová roztomile vypráví o svých přáních, utíká se k panenkám, lísá se do přízně a odzbrojuje své okolí i posluchače. Získá si nás během krátké chvíle, dětský hlas zní z rádia zcela bezelstně. Až do chvíle, kdy se nevinnost promění v bezcitný, prázdný a téměř odlidštěný hlas, a roztomilá Líza v chladnou bytost bez výčitek. Ani ve vypjatých chvílích na samé hranici hysterie neustoupí z precizní artikulace, přesně frázuje, správně akcentuje každou ze svých výsostně manipulativních replik. S prohnaností profesionálního zabijáka se nad mrtvolkou své oběti vyptává účastně na předpokládané verze o smrti batolete i na možné následky a trest. Lstivě, prohnaně, drze i podbízivě se snaží vsugerovat své pojetí události policejnímu komisaři. Jakoby odříkávala naučený text, deklamuje svou verzi události bez zaváhání, bez pauzy, se zjevným sebestředným zalíbením. Úžasná dětská herečka dokáže ostrým střihem rafinovanou hru malé vražedkyně vzápětí lehkomyslně zahodit a se slovy: „Mě už tahle hra nebaví!“, si začít vymýšlet jinou. A posluchač jen trne, protože pod tou vší dětskou krutostí a chladnou lhostejností k vražednému činu jsou ukryti démoni, kteří holčičku pronásledují v podobě přízraku vlka, jenž ovládá její nebohou mysl. Zpod všech vrstev složité osobnosti dokázala desetiletá herečka udržet především polohu raněného dítěte, fatálně poškozeného rozvodem rodičů a pronásledovaného nočními běsy. 
Jistěže, Berenika Kohoutová byla mimořádně talentovaná již v raném věku, ale aby mohl takový talent vyrůst, musí být obklopen mnoha jinými dětmi na vysoké úrovni kultivovaného projevu, se zájmem o umělecké hodnoty. V tomto konkrétním případě členy Dismanova rozhlasového dětského souboru, rodinným stříbrem veřejnoprávní instituce fungujícím od roku 1935. Právem mu Český rozhlas věnoval v tomto roce hned několik vzpomínkových pořadů. V březnu 2014 prozkoumal Tomáš Černý nově objevený obsah staré skříně po Miroslavu Dismanovi, v květnu přibral Janu Klusákovou a dokumentárně zachytili, jak manželé Václav a Zdena Fléglovi pečují o Dismanův odkaz a jak ho za posledních 24 roků rozvinuli. V srpnu se pak znovu Tomáš Černý vypravil na letní tábor do Želiva a natočil tady dvojdílné reportážní pásmo vzpomínek, čtení ze starých kronik, hovory s pamětníky i současníky, kteří v DRDS zdaleka neprožívají jen výchovu k rozhlasovému a divadelnímu herectví, ale také mimořádná přátelství a zjevně nezapomenutelné zážitky.
Zatímco rozhlasovým kolegům stojí práce manželů Fléglových za několikanásobnou reflexi, vedení rozhlasu se ve věci DRDS chovalo neslušně a amatérsky. Zřejmě i DRDS potřebuje proměnu, nový impuls k práci, další generaci učitelů, kteří dostanou šanci vyrůst spolu s dětmi v moudré vychovatele. Mnohokrát jsme byli svědky toho, jak původní silná myšlenka v rukou dalších generací nivelizovala, zbanálněla, až se vyžila a skončila. Přesně to se stane ve chvíli, kdy skončí pedagogická obětavost a nastoupí „tým zkušených lektorů“ bez osobní odpovědnosti, vztahu k souboru a zažité kontinuity.
Jak to s DRDS dopadne, není v této chvíli zřejmé. Třeba se rodiče definitivně naštvou, založí si vlastní spolek (nástupce občanských sdružení), připlatí si za měsíční docházku svých dětí a jméno hrdého rozhlasáka Dismana ponese místo Českého rozhlasu jedna z mnoha občanských iniciativ. Šikovný marketingový vedoucí dokáže kultivované dětské hlasy dobře prodat do stále úspěšnějších soukromých vydavatelství audioknih a dnes už i často velmi kvalitních dramatizací. Třeba v loňské audioknize Emil a jeho detektivové členové DRDS výtečně figurují v hlavních i vedlejších rolích (Audioberg). Potom ale, ať se Český rozhlas vyjádří jasně a raději hned: Nebudeme rozdávat rodinné stříbro po lžičkách. Vezměte si rovnou celý příborník.
Andrea Hanáčková