Jiří Šilberský

 

Píseň s názvem Vykřičené domy doprovází stejně pojmenovanou rozhlasovou inscenaci režiséra Aleše Vrzáka. Jedná se o největší hit bývalé hlasatelky počasí a zpěvačky Andrey, která v současnosti bojuje s těžkou nemocí. Na luxusní domácnost, ve které žije sama už nestačí, a proto si začne hledat hospodyni. Je zřejmé, že o takový typ práce se budou ucházet ženy, avšak před její vilu se dostaví Jiří, který nutně potřebuje sehnat zaměstnání. Po počátečních rozpacích Andrea svolí a přijme Jiřího na úklid své vily. Tím začíná tato vztahová komedie s hořkým koncem. Jedná se o debut Davida Drábka v oblasti rozhlasových her. Autor se rozhodl zobrazit vztahy na příběhu zkrachovalé celebrity, jejíž osud je již od počátku hry zpečetěn a na muži, který jak se ukáže spíše utíká ze své domácnosti, aby nemusel trávit čas se svou ženou mající problémy s alkoholem. V podstatě jsou obě ústřední postavy outsideři. Sláva Andrey je již dávno pryč a smrtelná nemoc na sebe upozorňuje čím dál tím výrazněji. Jiří je dobrák, ale jeho život už dávno není tak šťastný jak dřív. Oba tedy spojuje nelehká životní situace, se kterou se snaží vyrovnat. Z takového popisu se hra může jevit jako klasický vztahový příběh dvou lidí, Drábek však přidává třetí postavu zasahující do děje – vypravěče. Není to jen klasický komentátor, ale jeho zásahy fungují jako zcizující efekt, protože svými komentáři nás od příběhu odpoutává a směřuje pozornost spíš k sobě. Činí tak například vyřizováním osobních telefonátů, kdy se zajímá o angažmá v zahraničí nebo sebepochválením, jak hezky dokázal vyjádřit nějakou situaci, protože má navíc, než je běžné komentování a je kreativní. Je to zkrátka sebestředná figurka, která nechce zapadnout do klasické představy o rozhlasových vypravěčích, ale místy se na sebe snaží strhávat pozornost a  „machrovat“ na posluchače. A když se vyskytne příležitost, klidně nechá rozhlasovou inscenaci tak jak je a zmizí za lukrativnější nabídkou práce do zahraničí. Drábek v takovém momentu vypravěče záměrně vystrnadí, aby mohly jeho funkci převzít předměty z okolí Andrey a Jiřího. Především Sklenka se Lžičkou se vloží do vyprávění nejvýrazněji. Svou roli zde má také Plato s léky nebo Morfium. Od nich se dovídáme o chování Andrey a Jiřího. Například nám tyto předměty „nabonzují“, že Andrea zapíjí prášky alkoholem nebo, že se chtěla předávkovat morfiem. Mimo domov situace komentuje například Květináč v supermarketu, kolem kterého se semele rozruch, když se Jiří zastane Andrey, kvůli narážkám na ni, jež mají zákazníci. V další části promlouvá třeba Krev, která do Andrey proudí v nemocnici nebo Žárovka nad jejím lůžkem, ke kterému je upoutaná. Od předmětů se také dovídáme o smutném skonu této bývalé televizní hvězdy v závěru hry. David Drábek vměstnal do tohoto komorního příběhu dvou osob poměrně dost prvků. Jedná se například o velké množství slovních hříček a hrátek s významy slov. Dále také odkazuje na současné sociální problémy, kdy si padesátiletý muž marně hledá práci nebo na existenciální problémy, kdy bývalá celebrita čelí zpočátku sama těžké nemoci. Ve svém základu je to vlastně smutný příběh. Drábek jej však odlehčuje komickými prvky v podobě ambiciózního vypravěče, který by místy raději mluvil o sobě než o příběhu či oživuje předměty, které svým vyprávěním posunují příběh dál.

Tato rozhlasová inscenace lze auditivně rozdělit do tří rovin. Tou první jsou reálné postavy dvou hlavních aktérů.  Je to osa celého příběhu, protože jej svým jednáním posunují dál. Oba herci vybavili své postavy civilním projevem. Na postavě Andrey je dle hlasového ztvárnění Tatiany Vilhelmové zpočátku nejvíce patrná únava a nezájem, což je logické, neboť nemoc této postavě ubírá na síle a energii. Navíc lehké rozčarování ze svéráznější nové hospodyně ji v jejím stavu nepřilepší. Vilhelmová v této první části příběhu mluví pomaleji a i přes jasnou srozumitelnost je její artikulování lehce nedbalé. Po bližším poznání Jiřího si však padnou do oka a nová známost jí dodá novou naději, což se projeví i v proměně jejího hlasu. Je z něj poznat větší temperament a energie. Nejvíc v momentech první části hry, kdy se navzájem poznávají a povídají si o své nepříliš veselé minulosti. Jakmile je však upoutaná na lůžko, opět mění barvu hlasu, obtížně vyslovuje a ztěžka se nadechuje. Její hlas tak působí značně unaveně. Hlas Vilhelmové je tedy v jakési sinusoidě, jehož barva, témbr, temperament a energie se střídají podle zdravotního stavu těžce nemocné Andrey. Igor Bareš jako Jiří rovněž nezůstal v jednostranné hlasové pozici. Auditivně vykresluje Jiřího jako bodrého a žoviálního člověka s nadhledem a optimismem, ale zároveň silnou hořkostí vůči životu vzhledem ke své nepříznivé situaci. Do toho jsou jeho promluvy říznuté výrazným moravským akcentem vystavěným na změkčelém vyslovování některých slov. Jeho hlas je však oproti Andree více energický, protože se své nové přítelkyni snaží dodávat naději a optimismus.

 

Druhou rovinu tvoří postava Vypravěče, do níž byl obsazen David Novotný. Oproti výše zmiňovanému civilnímu projevu dvou hlavních protagonistů je jeho hlas vystavěn na záměrném přehrávání, trapnosti (např. když se pobaví svými vlastními vtípky – „Sotva dechu popadá. Sotva krabici popadá.“, 9:26) a zcizovacích efektech. Novotný stylizuje svůj hlas do podbízivého tónu, jakoby se snažil na posluchače „machrovat“ či ohromovat je svými schopnostmi. Jeho Vypravěč se záměrně snaží strhnout více pozornosti na sebe a od hlavního příběhu Andrey a Jiřího posluchače odtahuje. Má potřebu často upozorňovat na své schopnosti a kvality, zdůrazňuje, že má navíc. Připadá si neuznaně a k příběhu jakoby nadbytečně, jeho ambice jsou větší. Vlastně dává najevo svůj nezájem. Například se to projeví při vyřizování soukromých hovorů během nahrávání vypravování. Jakmile se dozví, že dostal lepší nabídku, nechá práce a odchází. Drábek tak psal postavu Vypravěče spíše jako narušitele příběhu než článek, který spojuje a dává věci dohromady. Vypravěč zde funguje jako narážka na vypravěčské konvence a klišé, kterými jsou rozhlasové inscenace ve své historii zatěžkány (vypravěči, kteří popisují víc než je nutné).

Třetí zvuková rovina a pro mě nejzajímavější je ta, kde ožívají předměty a přebírají roli Vypravěče, který zmizel za lepší nabídkou do zahraničí. Vrzák pro tyto předměty zvolil patřičnou hlasovou stylizaci, která odpovídá jejich charakterovým vlastnostem z hlediska materiálu či zvuku, jaký nám evokují. Například dvě hlavní vypravěčky – Sklenička se Lžičkou. Hlas Skleničky velmi rezonuje, jakoby se odrážel od stěn v uzavřeném prostoru, obdobně zní Lžička, tudíž lze odvodit, že se nachází ve Skleničce, což je podpořeno tím, že obě postavy figurují v příběhu jako nerozlučná dvojice, která je v jednotlivých záběrech společně. Za vtipné považuji obsadit do role Karetních dam vokální trio Sestry Havelkovy.

Stejně jako obrázky na dvouhlavých kartách neoddělitelně patří k sobě, tak i typově Vrzák zvolil hudební seskupení, které se takto prezentuje. Jejich hlasy jsou dívčí, jemně pojaté s přepečlivěle vystavěnou dikcí. Karty působí kontrastně oproti nekřehce působící Skleničce, již Hana Maciuchová obdařila temperamentním projevem. Výraznou rolí je také Květináč v supermarketu, jemuž hlas propůjčil Antonín Molčík. Jeho hutný hluboký hlas nám evokuje rozměrnou nádobu navíc s podobně rezonujícím provedením zvuku, jako v případě Skleničky. Ne všechny hlasy předmětů jsou pro mě však dobře popsatelné. Například u hlasového projevu Krve, v části, kdy je Andrea v nemocnici, nedovedu popsat, co je tak charakteristického na tom, abych měl jako posluchač pocit, že právě slyším promlouvat herce stylizovaného do krve. Naopak ve stejné části rovněž promlouvá nemocniční Zářivka jejíž hlasové provedení mi smysl dává, protože v její řeči je výrazně akcentován šum či lehké syčení, jako u problikávajícího světla, jehož změny světelné intenzity jsou obvykle doprovázeny zmíněnými zvuky.

Zatímco se zvukem „hlasů předmětů“ si režisér Vrzák nápaditě vyhrál, se zvuky charakterizující prostředí příběhu Andrey a Jiřího to dopadlo naopak. Inscenace se odehrává především ve vile a na zahradě, dále je pak výrazným místem supermarket, ve kterém vznikne potyčka s dohrou v nemocnici. Všechny čtyři prostředí spojuje zvuková nevýraznost a posluchač se tak může po pár minutách ztratit, protože charakteristika prostoru je ochuzená. Od toho je zde postava Vypravěče, která nás s místy seznamuje. Většinou se to týká záběrů v domě, kdy jen těžko podle samotných zvuků poznáme místnost, ve které se hlavní postavy nachází. Zahradu charakterizuje cvrlikání ptáků, občas v dálce zaštěká pes. Ačkoliv Květináč hovoří o „nakupujících hordách“, ani prostředí supermarketu není zřetelně vykresleno. Přitom prostředí tak bohaté na zvuky vybízí k jejich využití. Nemocniční prostředí podporuje zvuk pípajícího přístroje u Andreiny postele. Cekově je svět Andrey a Jiřího vyobrazen akusticky nezajímavě. Jsou to plošné jednoduché charakteristiky, které na sebe nevýrazně upozorňují, až posluchač může ztratit přehled o tom, kde se nachází. Zvuk postrádá hloubku. Celé to zní nepřirozeně a velmi to zavání nahrávacím studiem. Na druhou stranu tato nuda poměrně koresponduje se světem obou protagonistů, protože to podle výše uvedeného popisu vypadá, že oba prožívají podobné prázdno – jejich svět je nevýrazný a všední. Další možností je, že Vrzákovi mohlo jít o vyniknutí hlasů předmětů, které oživí druhou polovinu inscenace a jejich pojetí je podle mě nejvýraznějším prvkem tohoto díla. Charakteristika prostředí výraznějším způsobem by tak mohla odvést pozornost posluchače od vnímání specifických zvuků předmětů. O předěly mezi prostředími se starají úryvky titulní písně Andrey – Vykřičené domy, takže se posluchač snadno ve změnách orientuje.

Na první pohled může inscenace působit jako obyčejná vztahová komedie či tragikomedie. Drábek s Vrzákem však dokázali dát zdánlivě tuctovému příběhu několik přidaných hodnot, které tuto rozhlasovou inscenaci povyšují. Jednak díky originálně pojaté postavě Vypravěče, která jde proti vypravěčským konvencím, ale také díky oživnutí předmětů, které přebírají štafetu vyprávění. Zejména jejich auditivní zpracování odkazující ke specifickým materiálům, jež jsou jejich součástí, jim dodává na autentičnosti. Posluchač si tak dobře dokáže vybavit mluvící skleničku či obří květináč. Také Drábkův slovní humor jim přidává na oživení („Ty se do toho nemíchej, lžičko.“ 31:52). Otázkou je, zda skutečně bylo režijním záměrem využití nevýrazných ruchů k charakterizování prostředí, ve kterém se nacházejí hlavní postavy. Oproti invenci a hravosti při inscenování různých předmětů naopak ztvárnění míst zaostává a posluchač může mít občas problém s představou prostředí, protože režisér příliš audio indicií neposkytuje. Zvuku chybí hloubka, nedovedu si prostor dostatečně oživit ve své představivosti. Slyším spíš zvuky nahrávacího studia, než abych si představoval vilu či zahradu, kde hlavní protagonisté pobývají.

(Psáno pro rozhlasový seminář Katedry divadelních a filmových studií FF UP)