Autor: Tomáš Bojda
Připadá mi, že snad žádný učenec se v dnešní mediálně spotřební době netěší takové reklamě a čtenářskému zájmu jako Umberto Eco. Alespoň tedy co se týče kvantity knižních vydání, na které narážím snad v každém knihkupectví, ať už „mainstreamovém“ či odbornějším, neřkuli akademickém. Nedokážu odhadnout, nakolik publikace italského sémiotika a romanopisce zvyšují tržby knihkupců, ovšem už samotný fakt, že je vídám tak často a v tak impozantním provedení (působivá edice nakladatelství Argo), mne i s ohledem na tuny brakových memoárů, kuchařek a fantasy komiksů těší.
Umberto Eco
Popularita Umberta Eca již dávno překročila hranice literární, natož vědecké sféry. Jak už tomu bývá, autor není širší čtenářské obci znám ani tak jako mimořádně erudovaný estetik, profesor sémiotiky, znalec umění či významná postava postmoderny, ale spíše jako autor proslavených románů, které vycházejí po celém světě. Nejproslulejší z Ecových próz, žánrově komplikovaný román Jméno růže (1980), pro Český rozhlas dramatizoval Michal Lázňovský, režisérem byl v roce 2002 Ivan Chrz. Devítidílný seriál nyní Dvojka vysílá pravidelně každý nedělní večer, což samo o sobě považuji za chvályhodný dramaturgický počin. Také proto, že Chrzovo nastudování náročného textu, plného aluzí, postmoderních stylových „hříček“ nabízejících množství interpretačních rovin, pokládám za velmi vydařené. Dokonce bych se nebál nahrávku akcentovat jako jednu z těch vůbec nejlepších v horizontu posledních dvou dekád umělecké produkce Českého rozhlasu.
Kde se zastavit při analýze šestihodinové fresky, když každá zvuková složka by si zde zasloužila hlubší rozbor z hlediska významového využití? Budu se držet herecké interpretace, ostatně jako obvykle. Kompozice hlasů je vyvážená, vhodně se doplňuje, každá postava získává jasnou suverénní hlasovou charakteristiku. Režisér Chrz udělal dobře, když promyšleně spojil výrazově odlišné herecké typy: v roli Viléma z Baskervillu slyšíme Pavla Soukupa, mladého Adsona ztvárnil David Novotný; vedle nich v komornějších partech vynikají výrazově vytříbení Josef Somr (starý Adso), František Němec (Opat) a především Radovan Lukavský v roli Jorgeho. Projev třiaosmdesátiletého Lukavského v sobě má cosi kovově neúprosného. Hercova dikce nabádá k pozornosti, stále kulminuje v ostrých rezonancích, každé slovo nese obsah. Lukavského frázování působí dokonale harmonicky, posluchač má tendenci vnímat repliky Jorgeho jako ultimátní rezoluce. Právě v jeho promluvách zřetelně cítíme teologický a filozofický fundament námětu, Lukavský je dovede exponovat nebývale zřetelně, s nezaměnitelnou oscilací patosu, který k jeho hlasu patří a dokáže reprodukovat výrazové i významové odchylky na ploše jednotlivých slov.
Radovan Lukavský
Kultivovanost jazyka si ostatně nutí sám Ecův text; Jméno růže nelze číst civilně ve smyslu rovného čtení, ba vyzývá k dramatické interpretaci, autentizaci prostředí, plasticitě provedení. Tyto kvality se snoubí v Chrzově rozsáhlém projektu, který bohužel zůstává takřka osamocen v kontextu českého ecovského inscenování.