Autor: Tomáš Bojda
4. ledna uplynulo šedesát let od smrti francouzského spisovatele a filosofa Alberta Camuse. Vltava při této příležitosti vysílala dvoudílnou dramatizaci autorova druhého románu Mor (1947). Camus je dnes pokládán za jednoho z největších prozaiků dvacátého století, roku 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Existenciální polohy Moru navazují na poetiku dřívějšího Cizince (1942). Témata obou vrcholných románů se stala nadčasovými metaforami, díla jsou dodnes čtena v různých interpretacích, Mor zejména s akcentem na fašistickou totalitu druhé světové války. Román pro rozhlas v roce 2012 dramatizoval dramatik a dramaturg Jan Vedral, režisérem byl Dimitrij Dudík.
Albert Camus
Alžírský Oran postihne cholerová epidemie, město se uzavírá před vnějším světem, aby se nákaza nešířila. Propuká všeobecná panika, psychóza davu se s přibývajícím počtem mrtvých stupňuje. Krizová situace odhaluje pudovost jednání, ale také odvahu. Semknutý dramatický rámec přispívá ke kumulaci napětí. Pro Vedrala představoval Camusův text vítanou příležitost k nadčasové alegorii. Hry tematizující boj jedince s neodvratnou dějinnou situací tvoří jádro Vedralova dramatického díla. Jako narativní ozvláštnění reportážního, vlastně strohého a nikterak stylizovaného vyprávění volí Vedral účast reálných reportérů. Zapojení banálních novinářských dotazů lze interpretovat také jako sarkastickou postmoderní narážku, kterou Vedral aktualizuje děj, zdůrazňuje absurditu tváří v tvář tragické historii. Polohy vyprávění se mění, stejně jako způsob jejich realizace: v kontrapunktu se střídají dokumentární, retrospektivní i dialogické pasáže. Změny časových a prostorových rovin přispívají k vytvoření působivé rozhlasové kroniky. Profilace postav je dosaženo zejména výrazovou diferenciací protagonistů. Jejich volba se jeví jako velmi promyšlená, vždyť Ivan Trojan (Rieux), František Němec (Tarrou), Jan Hartl (Grand) nebo Tomáš Töpfer (Cottard) představují typologicky zcela odlišné, ve všech případech však vyhraněné herce specifických interpretačních dispozic. Subjektivita hledisek jednotlivých postav předznamenává jednu ze zásadních otázek Camusova románu – kdo má v době hromadného umírání právo určit, co je morální?