Autor: Tomáš Bojda
V květnu uplynulo pětisté výročí od úmrtí italského renesančního umělce Leonarda da Vinciho. Vltava autora Mony Lisy připomíná desetidílným seriálem Markéty Jahodové, která předlohu ruského spisovatele Dmitrije Merežkovského natočila v dramatizaci Romana Císaře a dramaturgii Jany Paterové v roce 1999. Titulní roli ztvárnil Viktor Preiss. Dvoudílný román Leonardo da Vinci byl druhým dílem trilogie Kristus a Antikristus, Merežkovskij ji vytvořil v letech 1895 – 1904.
Režisérka Jahodová natočila na přelomu milénia dvě rozlehlé auditivní dramatizace historických románových námětů. Kromě Leonarda hovoříme ještě o osmidílném seriálu Já, Claudius, který vznikl podle románů Roberta Gravese v roce 2001. Obě látky spojuje fikční interpretace historicky doložených událostí a osudů reálných historických postav. Tvůrčí fabulace prospívá plnokrevnosti postav, odhalení jejich charakteristik, jež by v přísně vědeckém či historickém spise sotva získaly podobnou přitažlivost. Také v Claudiovi se ústřední role chopil Viktor Preiss, který tak v krátké době vytvořil dvě výrazné role zásadních osobností dějin: Leonarda da Vinciho a císaře Claudia. Zdá se mi, že Claudius Preissovi nabídnul širší výrazové pole, vrstevnatější interpretační úlohu. Herec v seriálovém typu vyprávění postavu vytváří v postupně budovaném oblouku, každý díl by měl postavu obohatit a prohloubit její obraz. Leonardo se v komparaci s Claudiem jeví ustrnulejší z hlediska míry psychologizace, dynamiky vnitřního napětí, ale i Preissova výrazového nuancování. Komplikovaný Claudius herci poskytl široký prostor pro artikulační a řečovou virtuozitu; kresba Leonarda spočívá spíše v sytém témbrování, plynulejším tempu, které není tolik nosné z hlediska interpretační expresivity, ani co do dramatických situací.
Viktor Preiss
Velkorysému časoprostorovému ukotvení obou projektů odpovídá zmiňovaná stopáž, množství postav, perspektiv vyprávění. Narativ se odvíjí okolo ústřední postavy, přitom ale akcentuje také dílčí dějové linie historických událostí. Zvuková kompozice poskytuje plastický obraz exteriérovým i komorním scénám: občas máme dojem velkého plátna výpravného kostýmního filmu. Přehlednost vedlejších postav (několik desítek!) se zvláště v Leonardovi občas může jevit jako matoucí, pozorný posluchač však ocení výrazovou diferencovanost, kterou zapříčiňují výkony herců jako Vladimír Ráž (Giorgio Merula), Vladimír Dlouhý (Cesare da Sesto), Jiří Zahajský (Girolamo Savonarola), Jaroslava Adamová (Mona Sidonie) ad.
Markéta Jahodová v obou případech projevuje režijní cit pro historické látky, vykreslení prostředí, zživotňování postav a autentizující zvukové ilustrace konkrétních situací. Přestože jsou seriály vyprávěny zejména prostřednictvím dialogů, střihová skladba a především exteriérové pasáže exponují okázalost provedení, nevyhýbají se složitým scénám s velkým množstvím postav, zvukovým kulisám davu apod. Posluchačsky jistě přístupná cesta k doplnění znalostí prokazuje, že rozhlas může zároveň vzdělávat i umělecky potěšit.