Autor: Tomáš Bojda
Snově lyrizující svět Fráni Šrámka se v dnešní uspěchané době zdá až příliš vzdálený. Filmové adaptace Václava Kršky byly ve své době úhybným manévrem před přívalem budovatelských témat o plnění plánu. Režisér zaujal svou schopností vizuální vřelosti, horlivosti výpovědi, kterou symbolizoval začínající Eduard Cupák. Zdánlivě apolitická šrámkovská poetika obrací pozornost k touhám a radostem, občas však také k bolestem a strastem člověka. Povídka Oklamal je součástí Šrámkovy sbírky Klavír a housle, vydané poprvé roku 1920 v Praze, u nakladatele Františka Borového. Rozhlasová adaptace povídky vznikla roku 2003, režisérkou byla Hana Kofránková, interpretem Viktor Preiss. Vltava reprízu uvede v sobotu 26. května v cyklu Klasická povídka.
Fráňa Šrámek
Dvojice Kofránková – Preiss jako by předznamenávala stylový charakter díla. Režisérka, bytostně čerpající tvůrčí zdroje z literárních, často básnických děl, je v širokém povědomí posluchačů zapsána zvláště citlivým vztahem k textu, schopností zvukově zachytit melodii, rytmus, poezii jazyka. Dokáže nechat vyniknout specifickým kvalitám média, hereckým protagonistům, zároveň přitom udržet poetiku a tvar předlohy. Impresivní ladění Šrámkova díla je blízké také Viktoru Preissovi. Jeho herecký naturel má kořeny jistě v lyrické poloze, v níž se velmi často objevoval zejména v počátcích své kariéry jak v divadle, tak i v rozhlase. Pro Preisse nebyla povídka Oklamal prvním rozhlasovým setkáním s Fráňou Šrámkem, už v roce 1981 si zahrál Villyho Roškota v Měsíci nad řekou (režie František Štěpánek), otce Roškota tehdy ztvárnil Otakar Brousek st., Slávku Hlubinovou Jana Hlaváčová.
Viktor Preiss
Jednoduchý a svým způsobem schematický dějový oblouk je pro povídku Oklamal spíše pozadím. Příznivci Fráni Šrámka více vnímají způsoby vytváření impresivního rámce, především tklivý přednes jediného čtece, Viktora Preisse. Ten se nespokojí s deklamační metodou četby, naopak prokazuje pestrost výrazu a umění exponovat zanícení a citové napětí i na malé ploše půlhodinového celku. Kratší rozsah povídky zdánlivě nutí tvůrce k výrazové zkratce. Preiss ovšem nepospíchá, důsledně udržuje temporytmus četby, v patřičných chvílích nechává vyznít emoční akcenty, které dovedně střídá s vyloženě lyrizujícími pasážemi. Tklivý příběh nenaplněné a zklamané lásky mladé dívky je ve šrámkovském duchu pojednáván v neodvratné absolutnosti citového vkladu.
Hana Kofránková už s Viktorem Preissem natočila mnohé; řada z jejich společných nahrávek patří k tomu nejlepšímu, co u nás v porevolučním rozhlase vůbec vzniklo. Příbuznost uměleckého vidění patrně souvisí s nalezením žánrové polohy, která přitom v auditivním prostředí pro Šrámkovy texty není jednoduchá. Sklon k patetickému sentimentu, citové melancholii či přebytečné impresivní expresi, nesmí přesáhnout chtěnou míru, rychlá ztráta autentičnosti by degradovala pravdivost sdělovaného příběhu i autorova stylu. Kofránková s Preissem však nalezli přesnou, lyrickou komornost výrazu; opět přitom prokázali nekonečné možnosti rozhlasového média, které při tvůrčí invenci a kvalitě interpretace dokáže vytvářet silové pole všem dramatickým žánrům.
Režisérka Hana Kofránková