Autor: Tomáš Bojda

Nezvalovo přebásnění klasické španělské komedie „pláště a dýky“ má v tuzemském kontextu bohatou činoherní tradici: z mnoha inscenací zmiňme jednu pozoruhodnou, kterou v roce 1960 v režii Radovana Lukavského ve studentském Divadle DISK absolvovali dnes již bardi českého herectví jako Jana Hlaváčová, Jiří Kodet, Jaroslav Satoranský, Václav Sloup či Jan Přeučil. Pro rozhlas variaci původní Calderónovy hry upravila Helena Albertová, dramaturgem byl Ivan Škapa, režisérem v roce 1983 Jiří Horčička. Skutečnost, že Dvojka Schovávanou na schodech reprízuje v neděli 8. dubna v hlavním vysílacím čase od 20 hodin, svědčí o nadčasovosti nejen literární předlohy a příběhu, ale také o stále moderním auditivním zpracování.

Jiří Horčička

Horčička ve své režijní koncepci dbá zejména na rytmickou melodičnost textu, prokomponování mluveného slova se zvukovou stopou, zejména hudební perspektivou a zpívanými výstupy. Vhodně zvolené herecké obsazení tradičních Horčičkových herců navíc ještě umocnilo múzičnost rozhlasového pojetí. Zpěvně rytmizovaný projev Viktora Preisse (Don Cesar) typologicky konvenuje záměru dynamického vyjádření, ve spolupráci s ženskými protagonistkami Danielou Kolářovou (Celie) či Janou Preissovou (Lisarda) žánrově přesně naplňuje Nezvalovu představu hudební komedie, která kromě vlastního tvaru zároveň funguje jako pocta barokní španělské komedii zlatého věku.
Její základy tvoří ustálená zápletka obvykle se točící okolo milostného páru, převlekových peripetií, záměn, vášnivých střetů, soubojů a vůbec střetů o čest a uznání. Košatý jazyk Nezvalova pietního holdu španělským předchůdcům dbá na zvukomalebnost, veršované repliky, často vysokou frekvenci dialogů, naléhavost, melodii. V rozhlasovém nastudování se tyto požadavky setkávají s pestrou škálou hlasové interpretace. V Horčičkově režii vyniká zejména pevná rytmická kompozice, důraz na tempo narativu, které přes opakované kotrmelce v příběhové linii plynule směřuje ke šťastnému rozuzlení. Dvojice zamilovaných párů z andaluské Granady musí na cestě ke štěstí překonat řadu prekérních situací, závažných i úsměvných. Akcelerace výrazových prostředků herců je výbušná, od začátku vytváří plastický obraz o prostoru a nezaměnitelné atmosféře temperamentního jižanského prostředí.

Viktor Preiss

Jiří Horčička si práci s žánrově vyhraněným stylem stojícím na múzické vrstevnatosti a propojení hudebních a mluvených linií vyzkoušel už pět let před Schovávanou na schodech, to když ve vlastní úpravě nastudoval dvanáctidílnou četbu Mériméeho Carmen (1978) s Eduardem Cupákem, Františkem Němcem, Růženou Merunkovou a opět také Viktorem Preissem v hlavních rolích. Podobně jako v případě Nezvalovy calderónovské variace, také v Carmen Horčička vytvořil vnitřně kompaktní, zvukově semknutý obraz osudových vztahů, motivací a konfliktů postav v akcentovaném hudebním rytmu a množství sugestivních atmosférických obrazů.
Soudě z opakovaných repríz Horčičkových režií, atraktivní interpretace klasické látky světového dramatu fungují dodnes. Minimálně v rozhlasovém zpracování.